Existovaly tehdy dva aspekty situace. Jedním bylo, aby Sověti nezískali vojenskou převahu, a aspektem druhým byla starost, aby napětí mezi dvěma nukleárními mocnostmi nevzkypělo v otevřený konflikt. O zahraniční politice se tehdy vzrušeně debatovalo, byli zde lidé jako Stephen Cohen, který vždy připomínal i sovětský pohled na věc, čímž obrušoval pohled jednostranně vlastenecký, jemuž, kdyby se zcela uvolnila cesta, mohl vést k nukleární válce. I v naší komisi byli lidé, kteří dokázali vidět obě strany problému a drželi tak extrémní pozice, např. neokonzervativců, mimo hlavní proud naší agendy.

Dnes už se nedebatuje. A neexistuje ani žádná politická komunita, zabývající se zahraniční politikou. Existuje jen parta rusofobů, kteří vidí v Kremlu ďábelský záměr, a nic jiného než dobro ve Washingtonu. A lidé jako Cohen a další, kteří dokázali držet názory v rovnováze, jsou mrtví. V důsledku čehož nedokáže už Washington pochopit ruské obavy. A jak napsal nedávno Ritter: „Je to jakoby jak Biden, tak Blinken byli hluší, němí a slepí, když jde o to číst Rusko“.

Jak hluchý, němý a slepý Washington skutečně je, lze vidět z toho, na koho se Bidenův poradce pro Národní bezpečnost obrátil s prosbou o radu, jak by měl Bilý dům na jednání s Ruskem o jeho bezpečnostních obavách reagovat. Berme v úvahu, že tato jednání byla vyvolána Ruskem, které se cítí být ohroženo stále sílicím prstencem amerických základen na svých hranicích, které jsou potencionálními prostory pro pohotové umístění amerických nukleárních raket. Je to tedy Rusko, které se cítí být ohroženo, nikoli USA. Takže co Bidenův bezpečnostní poradce udělal?