Po čtvrtstoletí se dokonce zdá, že některým cílům jsme ještě více vzdáleni než kdysi. Zejména oblast kultury jako kdyby v posledních letech spíše uvadala, než rozkvétala.
Věnovat se podobným velkým sociálně-historickým tématům je vždy ošidné. Jednak svádějí k zobecňujícím tvrzením, na první pohled sice dobře znějícím, ve své podstatě ale lichým a mylným. V člověku se navíc perou různé, mnohdy protichůdné názory; je plný dojmů a jednotlivých postřehů, a vlastně ani neví, ze které strany pořádně začít. Jestli tím, jak je smutné pozorovat pozvolný, ale nezadržitelný úpadek české kinematografie, devalvaci společenských hodnot, aroganci českých politiků, postupující komercialismus, lidské odcizování, zrychlování tepu dějin, nebo stále okázaleji na odiv vystavovanou hloupost vydávanou za zábavnost? Podobný bilanční článek by tak bylo možné začít stokrát a vždy jinak. Nejpoctivější zřejmě bude začít takříkajíc od píky, tedy od pohnutek, které mě k jeho sepsání vedly a vedou. Důvodem, proč jsem se rozhodl věnovat tomuto tématu, byl pocit určité frustrace a unavenosti, který stále častěji čtu z očí lidí okolo sebe. U těch starších se ve tváři zračí nevyřčené zvolání: „Takhle jsme si to ale vůbec nepředstavovali," a u těch mladších pak otázka: „Kam jsme se to dopracovali?" A to i přesto, že na první pohled vypadá vše až idylicky. Bohatší naše společnost, alespoň pokud jde o materiální statky, ještě nikdy nebyla. Na fotkách z drahých zahraničních zájezdů „all inclusive" a nejen z nich se všichni usmívají od ucha k uchu. Pod povrchem jako kdyby ale něco bublalo...
Kořeny současného stavu můžeme samozřejmě hledat v událostech, které následovaly po extatických shromážděních se zvonícími klíči. Sametová revoluce přinesla zásadní dějinný zvrat a s ním spojené společenské změny. Přestože se minulý režim zaklínal řečmi o vládě dělnické třídy a rovnosti všech lidí, byl veskrze elitářský. Ve své podstatě šlo o diktaturu, v níž byl stát řízen hrstkou vyvolených straníků. To se změnilo. Po dlouhých letech se k moci opět dostal lid se všemi klady a zápory, které to přináší. Proměnou prošel i hodnotový žebříček. Zatímco socialismus kladl důraz na vlast, rodinu, mír, kolektivismus, lidskost, humanitu a spoustu dalších věcí, i když zpravidla jen na papíře a realita byla docela jiná, nový systém byl založen jen na jediné všeobjímající myšlence svobody, což se však ukázalo jako hrozivě málo. Ve spojitosti s kapitalismem se tak novým středobodem života lidí staly peníze. Jejich vydělávání a množení pak náplní veškerého konání.
Tak jak je u revolucí běžné, došlo i na výměnu elit. Ačkoli za svržením starého režimu u nás stála především inteligence, k moci se prakticky nedostala. Tu si uzurpovali jiní. Z velké části šlo o jedince z šedé oblasti socialistického hospodářství. A právě v tom lze zřejmě spatřovat jednu z největších tragédii našich polistopadových dějin. Elitou národa se totiž po roce 1989 nestali univerzitní profesoři, lékaři, umělci a vědci, ale bývalý veksláci, zelináři, lakýrníci, obuvníci a estébaci. Ti totiž získali kapitál a skrz něj i nebývale velký společenský vliv. Ale abychom nezjednodušovali. Situace byla samozřejmě mnohem složitější. Také mezi podnikateli bychom našli řadu schopných a vzdělaných osob. Jména jako František Mrázek, Tomáš Pitr nebo Petr Mach však dokládají, že něco pravdy na výše zmíněném přeci jen je.
Takto konstituovaná a složená ekonomická elita mohla jen těžko převzít na sebe nové úkoly vyplývající ze slábnoucí role státu. Nepříliš šťastnou roli při utváření polistopadové společnosti sehrály také politické strany. Namísto toho, aby lidem nabídly, nebo se alespoň pokusily nabídnout nějaký nový ucelený hodnotový systém, zaměřily se výhradně na řešení hospodářských otázek. Fungování státu tak bylo redukováno jen na oblast financí. Deklarovaný cíl byl jediný - ekonomicky dohnat západní Evropu. Vnitřní struktura společnosti však zůstala takřka neměnná, jen se z ní vyčlenila podnikatelská kasta. Možná se dokonce ještě více přiblížila té socialistické. Místo toho, aby došlo k větší platové diferenciaci podle zásluhového vzdělanostního modelu, nadále převládala a dodnes převládá tendence udržovat sociální nůžky co nejblíže u sebe. Navýšení mezd bylo prováděno odspoda, od dělnických profesí. Postupně jsme se tak propracovali k paradoxní situaci, kdy obráběč kovů má vyšší nástupní plat než univerzitní profesor, novinář, advokátní koncipient či lékař.
Nejenže tedy inteligence získala po revoluci jen minimální podíl na moci, ještě k tomu si finančně pohoršila. V oblasti zdravotnictví dostoupil stav tak daleko, že mladí lékaři začali houfně odcházet do zahraničí. Frustrace, která se dříve či později musela dostavit, se ale netýkala jen jediné vrstvy, měla a má celospolečenský charakter. Ani za 25 let se totiž nepodařilo naplnit jediný cíl, který dokázaly polistopadové politické špičky (s výjimkou Václava Havla) vyprodukovat, tedy ono „utáhneme si opasky a doženeme nejvyspělejší státy světa." Vlak jménem západní Evropa se nám v posledních letech naopak stále více vzdaluje. Při absenci dalších společenských hodnot, které by mohly tento neúspěch vykompenzovat, při vědomí, kolik energie bylo marně vynaloženo, je celkem pochopitelné, že se dostavilo zklamání. Zvýrazněné je navíc zrychlujícím se způsobem života, neschopností a nemožností si v neustálém shonu naplno vychutnat kouzlo okamžiku, jeho stále větší mechaničností a repetitivností a v neposlední řadě také přepracovaností. Přišlo bolestné vystřízlivění; ráno, kdy nevíte, odkud jste, ani kam chcete jít.
Nejcitelněji se výše naznačené společenské změny dotkly kultury. Ač si to dokázal na konci 80. let asi málokdo představit, tlak peněz se ukázal pro tuto sféru jako mnohem zkázonosnější, než byl tlak někdejších politických aparátčíků. Zatímco v 60. letech se česká kultura hřála na výsluní, po revoluci jako když utne. Ekonomická elita národa o ni, i díky své struktuře, nejevila přílišný zájem a raději utápěla své miliony a miliardy jinde. Klasičtí konzumenti umění z řad inteligence na ni díky nedostatku finančních prostředků a většímu pracovnímu zatížení přestali mít čas a peníze. Jejím odběratelem se tak stal běžný lid, jehož vkusu a preferencím se začala umělecká díla přizpůsobovat. Není divu, že celá oblast záhy zabředla do průměrnosti. I zde se ale postupně dostavila deziluze, zejména u umělců samotných, kterým se začalo pitvoření a podbízení se masám notně zajídat. Jak ale z této prekérní situace ven? Cesta zřejmě vede přes odhození jha socialismu, podporu inteligence a umírněného elitářství. Především je ale zapotřebí vytvořit nový hodnotový systém, jehož podstatou nebudou jen peníze, ale něco víc. Bez podobného morálního rámce totiž nemůže žádná společnost dlouho existovat.
Autor je šéfredaktorem portálu e-kultura.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
