Na základě zbožní směny kapitalista a dělník vystupují vůči sobě, jako nezávislí majitelé zboží, jeden jako majitel peněz a výrobních prostředků, druhý jako majitel pracovní síly. Mzdy jsou proto určovány nelítostným bojem mezi kapitalisty a dělníky. Kapitalisté ale nevyhnutelně vítězí, protože mohou bez dělníka přežít déle než dělníci bez nich.

Kapitalismus nakonec vede k pokračujícímu „zbídačování“ proletariátu. Nesčetní vědátoři to interpretovali v tom smyslu, že růst prosperity se v kapitalismu dosahuje za cenu absolutního snížení dělnických mezd a životní úrovně. Konkurence kapitálu nutí výrobce investovat víc do „konstantního kapitálu“ (továren a jejich strojového vybavení) a tím i úměrně méně do „variabilního kapitálu“ (mezd).

Marx vyjádřil přesvědčení, že právě třídní vědomí je hybnou silou revoluce. Prostředky, jimiž kapitalismus zvyšuje svou produktivitu mrzačí dělníka. Příjmy státu rostou také pouze tím, že víc a více produktů dělníkovy práce jsou dělníkovi odebírány. Zvýšená produktivita snižuje poptávku po pracovní síle a tlačí mzdy dolů, čímž se tendence k nahrazování lidské práce nákladnými stroji zpomaluje.

Marx dochází k myšlence, že čím je produktivita práce vyšší, tím větší je relativní početnost průmyslové rezervní armády, tzv. nezaměstnaných. Dodává, že když se lidem podaří získat zaměstnání, tak obava ze ztráty pracovní pozice činí zaměstnance povolnějšími k vykořisťování.