Nekonzistentní, začasté ideologická hodnocení se přirozeně nevyhýbají ani cizině. Tytéž hlasy, co vzývaly násilné odtržení Kosova nebo napadení Iráku, ostře odsuzují ruské porušování mezinárodního práva na Krymu. Důkladně se rozlišují „naše" a „cizí" civilní oběti ozbrojených konfliktů, „naši" a „cizí" zavraždění novináři. (Zástupných) střetů všeho druhu přibývá a mohutní názory, že kdo není s námi, je proti nám. Když se to tak vezme kolem a kolem, lze říct, že atmosféra kašovitě houstne. Třeba v mezinárodní politice končí „náš" relativní poklid mimo jiné proto, jelikož slábnou dopady unipolárního výsledku studené války.

Rodí se nové, dynamičtější prostředí, v němž pochopitelně sílí nedůvěra občanů k tradičním (oligarchicko-byrokratickým) elitám, jež nesvedou smysluplně čelit rychlým změnám. Migračním pohybům mas, úloze nadnárodních trustů, změně geopolitického sebepojetí USA, rozmachu ČLR, obnově role Ruské federace a tak dále. V tomto staronovém prostředí si budou muset mnozí hledat novátorské pozice. Normalizovat poměry, jak to stran největší země planety naznačil i předseda Evropské komise Juncker. Tvořit nové mosty, což není povětšinou dvakrát snadné.

Má to však „světlé" výjimky. Středočeská hejtmanka Jaroslava Jermanová-Pokorná hladce proslovila přání, aby se ČR stala mostem mezi rozvaděným Západem a Ruskem. Tvořit spojnici mezi obdobnými velmocenskými okruhy chtěl po 2. světové válce prezident obnoveného Československa Edvard Beneš. Hejtmanka největšího kraje byla o poznání míň kreativní, jen na rub obrátila momentální kabát staré pravdy, že se u nás bojují boje desetiletí dobojované. Český myšlenkový mainstream totiž s vervou zápasí se Sovětským svazem, s nímž je nepřítel na život a na smrt a nikdy jinak! Pranic nevadí, že se SSSR rozpustil roku 1991. Mluvívá se tak, jako by skončil minulý týden, nebo plně vplynul do Ruské federace.

Opět mu v tom někdo udává vůdčí tón. Relativní (i značně diskutabilní) obnova ruského velmocenského sebevědomí (plynoucí rovněž z neschopnosti Západu nadále udržovat globální strategickou iniciativu) podnítila nárůst diskreditačních zpravodajských her nebo konfrontace v zájmových oblastech Ruska. Včetně puče vůči promoskevské kleptokracii v Kyjevě. Ten se stal rozbuškou války na východní Ukrajině, či masovými dezercemi ukrajinských vojáků provázené anexe Krymu. Uplynuly již čtyři roky a stále existují síly, co si urovnání konfliktu za žádných okolností nepřejí, přičemž stále dokola vznášejí nerealistické požadavky o nastolení původního, předválečného stavu.