Ozvěnou onoho smrtonosného konfliktu na Kavkaze byla také před pár dny pronesená slova ruského premiéra Medvěděva, že Moskva nepřipustí inkorporaci Tbilisi do Severoatlantické aliance. Co se to tedy v srpnu 2008 přesně stalo? Podle některých počátek převratu v zahraniční politice RF, jejíž sebevědomí bylo spoustu let podvraceno šokem z rozpadu SSSR a Jelcinovou „alkoholokracií“.

Obludná, kleptokratická vláda na Západě respektovaného prezidenta Borise Jelcina zanechala na jeho „poddaných“ hluboké šrámy, které dodnes významně napomáhají aktuální politické garnituře. V devadesátých letech bylo mezi ruským obyvatelstvem veřejným tajemstvím, že je zprivatizována i státní moc. Nevídané ekonomické škody, zločinnost a všeobecný úpadek mravů, armádní palba na „neposlušný“ parlament či s pomocí zahraničí ovlivňované volby (!) nešlo už ani tolik přičítat přímo veřejné administrativě. Ta byla spíše nástrojem. Za aparátem země, jíž reálně hrozila dezintegrace, stály úzké skupiny na Kreml (rodinně) navázaných oligarchů. Pohádkově zbohatlých lidí, kterým bylo dovoleno absolutně vše. Nedotknutelných.

Když už byla jejich zločinná „politika“ neudržitelná, k moci se, také s notnou dávkou štěstí, prodral funkcionář tajných služeb Putin. Za něj vypukla 2. čečenská válka, skrze niž se podařilo separatistickou republiku znovu dostat pod kontrolu. Vítězné tažení bylo nejlepším uvedením nového vůdce, jenž působil naprosto jinak než předchůdce; ten již vlivem vodky – jeden druh dokonce nese jeho jméno – neovládal ani svůj jazyk.