Republika československá přežila smrt svého hlavního budovatele zhruba o rok. A hned druhá republika, onen paskvil plný katolicky laděné intolerance (její ozvuky vidíme po generaci existence ČR), z něj učinila „lžifilosofa“.

Masarykovský kult, anebo aspoň povědomí o TGM však nevymítila ani tato nenávist, ani následná nejtěžší doba našeho národa, nacistická okupace. Již ostatně přisluhovali i někteří významní činovníci první republiky, frustrovaní z bolestného přijetí mnichovského diktátu. O něm se i proto právem říká, že národu zlomilo páteř.

Památku prvního prezidenta nakrátko plně oživila poválečná třetí republika, jež měla jinak vlastnosti zásadně odlišné od své plnohodnotné předchůdkyně. Další zlom nastal po Vítězném únoru, neboť většina státostranické vlády KSČ (zejména s důležitou výjimkou roku 1968) se nesla v duchu snahy zostudit nebo přinejmenším (po)zapomenout tuto „buržoazní hlavu státu, která dávala střílet do dělníků“. Tak se to alespoň říkávalo.