Atmosféra Česka byla celých devět měsíců „těhotná“ sestavováním kabinetu s důvěrou. Sobecké licitace mezi parlamentními subjekty a hlavou státu se sice nepříjemně vlekla, nicméně nakonec se podařilo. Nechci říct, poštěstilo, jelikož také Babišova 2. vláda žádným štěstím není. Snad není tak docela výhrou ani pro hlavního politického kšeftmana, premiéra samotného. Vždyť od říjnových voleb nasekal „Andrej Čistič“ tucty viditelných omylů. Politických lapsů, z nichž přímo vzlínala byznysová jednokolejnost uvažování. Jakýsi primitivismus, jehož mazaně využívá prezident k přifukování svého trvale poživačného ega.

Třešínkou na dortu páně Babišových chyb bylo určení (záhy narychlo přeobsazené) ministryně spravedlnosti. Figury, jejíž nominace vyplynula z nedostatku „kádrových rezerv“, jak se kdysi říkávalo. Měla to být „Malá domů“ v ranku hodném zvláštního zřetele předáka hnutí ANO. Jenže s tolika škraloupy mluvit o diskreditačním spiknutí se již obvykle nevyplácí. Stejně jako „koumácký“ nápad udělat po jejím odvolání kozla zahradníkem, Babiše správcem spravedlnosti. Prosazovaný nejspíše proto, v nadsázce řečeno, aby premiér o něco nepřišel. Aby též seděl na dvou židlích jako jeho úhlavní nepřítel alias koaliční partner Hamáček…

Bizarnost se vcelku logicky nemohla nepřelít do rokování zákonodárců. Poslouchat maraton exhibicí, verbálních přestřelek mezi dvoj- až trojkoalicí a opozicí, během nichž poslanci de facto připouštěli, že jsou zhola zbytečné, leč dostali je na klubu úkolem, bylo tvrdě masochistické. Nutkání ukázat se před voliči u obrazovek totiž povila spoustu lží, urážek či demagogických „souvislostí“. Nejtragikomičtější byly ty o Mnichovu, osmačtyřicátém, totalitě padesátých let anebo normalizaci...