A to přes skutečnost, že dosud prováděné testování stability bank dopadlo vždy nadmíru dobře a žádné systémové riziko kontroly neodhalilo. Jenže všichni věděli, že to je vše jen obvyklý evropský rituál předstírání stability. Tentokrát to má být jinak. Už doopravdy. Ale ať už to bude jinak, či jako obvykle, na trhu je všem jasné, že klíčové banky jsou plné toxických aktiv a to je naprosto zásadní překážka jakéhokoli pomýšlení na nějaký obnovený růst, který se přes optimistická ohlašování tak nějak neobjevuje.

Evropa tak nyní sklízí to, co si sama nadrobila, když na počátku krize v roce 2008 ji nezačala řešit u kořene problému, tedy ve finančním sektoru, jako tomu bylo v USA s jejich programem TARP. Evropské vlády chránily evropské banky a jejich vlastníky před důsledky jejich vlastních rozhodnutí tak dlouho, až se dostaly do vážných fiskálních problémů. Zejména vlády jižních periferních zemí, ale třeba i Francie, nyní nemohou ve svých bankách zasáhnout a pomoci státními penězi, protože by se přitom ocitly na hranici státního bankrotu, či dokonce za ní.

A o tom, že by se postupovalo podle oficiálně dohodnutého modelu použitého na Kypru, tedy že by v bankách při jejich restrukturalizaci přišli o peníze nejen akcionáři, ale i střadatelé, ve skutečnosti nikdo neuvažuje ani na jedinou vteřinu. Takový masakr v podobě runu na banky a rozpadu celého finančního systému si nikdo nedovede představit. A my, co pamatujeme pád v tomto srovnání maličké a zanedbatelné Investiční a poštovní banky, dobře víme, o čem je řeč.