Olga Nešporová ve své v roce 2013 vydané knize, nazvané O smrti a pohřbívání, mj. píše, že se v krematoriích „množí…obřady, během nichž jakýkoliv proslov zcela chybí, a obřad je tak tvořen pouze poslechem čtyř až pěti hudebních skladeb…“ a že „v některých oblastech (Plzeňský kraj, Liberecký kraj, Praha) je zhruba polovina mrtvých pohřbívána bez pohřebního obřadu organizovaného prostřednictvím pohřební služby…“ Autorka se popsané jevy, jejichž četnost je podle jejích slov v evropském i světovém měřítku do jisté míry výjimečná, snaží zajímavě vysvětlit, ale o to mi nejde. Třebaže jsem rodák z Těšínska, dovedu posané trendy plně pochopit. A protože je chápu, začal jsem i jednat….

„Život náš je lacný hotel, iba chvíľu bývaš v ňom…“ Pavol Habera

Stalo se to před dvěma lety, na konci podzimu. Za oknem našeho domečku vládlo mlhavé dušičkové počasí, které ve mně vyvolalo myšlenky na poslední věci člověka. V minulosti jsem se snažil podobné úvahy pokaždé odsunout někam do pozadí. Přesto jsem si však v koutku duše uvědomoval, že vše jednou tak jako tak vyřešit musím. Nálada smutného dopoledne mne nakonec nenápadně dotlačila až k rozhodnutí dovést věci do konce a pro některou z variant pohřbu se rozhodnout.
„Vygoogloval“ jsem si telefonní číslo ostravského krematoria a zavolal jsem tam. Můj hovor přijal zaměstnanec tohoto ústavu a já s ním zapředl ryze obchodní rozhovor. Obrazně řečeno, vyložil jsem karty na stůl a zcela bez obalu jsem mu vyklopil svoje přání ve věci zpopelnění. Vlastní požadavky jsem co nejvíce konkretizoval ve snaze dozvědět se podmínky a cenu. Profesionálně uhlazený chlapík se poctivě snažil být ke mně ochotný. Měl však snahu obsah našeho rozhovoru kormidlovat tak, aby nevybočil z pro něho obvyklých šablon užívaných při styku s klienty. Hned v úvodu jsem ho ubezpečil, že nemluví s provokatérem a že smysl našeho dialogu rozhodně nevidím v rádoby laciných legráckách. Kýženým výsledkem by naopak podle mě měla být jakási pro forma faktura obchodní smlouvy, jejíž pravidla si potřebuji ujasnit s kompetentní osobou zmíněného ústavu. Svému protějšku jsem především hned na počátku ujasnil dvě klíčové podmínky. První se týkala mého přání vybrat si u nich druh pohřbu, který je v rámci jejich nabídky nejlevnější, druhá podmínka se odvíjela od mého přání na kremaci bez obřadu. Nechci totiž svoje pozůstalé nutit k přetvářce. Když se ke mně za mého života chovali výhradně přísným, odměřeným způsobem, pak nevidím důvod k tomu, aby se při smutečním obřadu stylizovali do rolí, které pozůstalým předepisuje rituál obvyklý pro rozloučení se zesnulým.