Petice: Psychoterapie není apendix nebo přívažek psychologie či psychiatrie

Vážení,

výbor České Psychoterapeutické společnosti Lékařské společnosti JEP publikoval v květnu 2017 nová Kritéria pro schvalování komplexních vzdělávacích programů v psychoterapii pro zdravotnictví zahajovaných od roku 2018. K tomuto dokumentu máme několik výhrad. Vznikl opět za nepřijatelných podmínek, neboť požadavky byly stanoveny bez diskuse se vzdělávacími instituty i bez diskuse uvnitř PS. Nebyli k ní rovněž přizvání žádní uznávaní, ani reprezentativní odborníci oboru tak, aby diskuse byla odborně způsobilá a reprezentativní. Vzniká dojem, že se jedná jen o názory malé skupiny lidí, která sleduje především své vlastní zájmy. Vždyť i v rámci stávajícího výboru ČPS panují různé názory na danou problematiku. S odvoláním se na evropskou praxi a autority EAP, stejně tak, jako na vysokoškolské učitele, kteří psychoterapii vyučují, cvičí a provádějí, píší o ní nejen u nás i v zahraničí, na naše odborníky ve zdravotnictví i mimo něj, neexistují zásadní rozdíly mezi psychoterapií prováděnou ve zdravotnictví i mimo ně. Totéž hledisko zastává významný počet psychoterapeutických institutů (např. Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu, Česká daseinsanalytická společnost, Institut pro psychoterapii a poradenství zaměřené na člověka (PCA) aj.) a jejich odborných garantů. Konstatují to ostatně i stanovy EAP i významní činitelé EAP. Názor, že, kliničtí psychologové a psychiatři, kteří absolvovali certifikovaný kurz Specializace v systematické psychoterapii, mají lepší předpoklady k výkonu psychoterapie, než ti, kteří klinické vzdělání nemají, nebyl jakkoli prokázán. Zmíněný kurz je spíše účelový a nemá průkaznou odbornou hodnotu, a to zejména proto, že je vyučován i zkoušen jen několika jednotlivci, kteří mají často zcela odlišné, ba protikladné psychoterapeutické vzdělání a metody výuky, než účastníci kurzu. Se znalostí historie a průběhu tohoto kurzu víme, že skutečný důvod pro způsob jeho zavedení a stanovení podmínek pro přijetí kurzu bylo omezit psychoterapii jen na úzký okruh poskytovatelů, kteří by měli v jednání s pojišťovnami o proplácení výkonu psychoterapie výsadní postavení. V důsledku tohoto omezení není v současnosti možné, aby zdravotní pojišťovny proplácely psychoterapeutické výkony ostatním zdravotnickým pracovníkům a pracovníkům ve zdravotnictví vzdělaným v psychoterapii včetně lékařů nepsychiatrů a zdravotních sester.

Další námitky:

Nevíme o tom, že by byl u nás proveden jakýkoliv vědecký výzkum, který by prokázal odlišnosti a míru úspěšnosti ve výkonu psychoterapie u zdravotníků a nezdravotníků.
Neexistuje žádné vědecké grémium, které by bylo ustaveno k tomu, aby posoudilo odpovídajícím a nezávislým způsobem pojetí a provádění psychoterapeutického vzdělávání.
Domníváme se, že celý navržený systém je diskriminační, a to nejen k nezdravotníkům, ale i ke zdravotníkům, tj. lékařům klinických oborů vyjma psychiatrie, zdravotně-sociálním pracovníkům, sociálním pracovníkům pracujícím ve zdravotnictví, adiktologům, logoterapeutům, fyzioterapeutům, ergoterapeutům a dalším odborníkům ve zdravotnictví.
Navržený systém, který se snaží omezit psychoterapeutické vzdělávání pouze pro klinické psychology a lékaře s odborností psychiatrie, je v přímém rozporu se současnou koncepcí péče o duševně nemocné, který klade důraz na spolupráci jednotlivých profesi při péči o jednotlivé pacienty i jejich rodiny, o pacienty s určitým typem diagnózy atp. Vyžaduje rovněž, aby pracovníci poskytující tuto péči měli psychoterapeutické vzdělání.
Psychoterapie není pouhý apendix nebo přívažek psychologie či psychiatrie, ale samostatný obor se svými nenahraditelnými specifiky, jak tomu ostatně svědčí řádné vysokoškolské studium psychoterapie bakalářské i magisterské u nás i na řadě evropských univerzit. Toto ostatně odpovídá i naší vzdělávací praxi. Zmíněná pravidla brání tomu, aby mohly vznikat univerzitní vysokoškolské programy, které by psychoterapeutické vzdělání poskytovaly jako samostatný obor, což je již zavedená praxe v jiných evropských zemích.
Jedinými skutečně odbornými garanty jednotlivých vzdělávacích směrů jsou vzdělávací instituty, které jsou vedeny specielně vzdělanými odborníky v daném směru nebo systému. Tito jsou kompetentní k stanovování vzdělávacích podmínek, jejich ověřování, měnění a kontrolu.
Univerzity i vysoké školy, psychoterapeutické instituty i rezortní pracoviště i psychoterapeutičtí učitelé a teoretici jsou obcházeni a diskriminováni, neboť nejsou přizvání k diskusím o psychoterapeutickém vzdělávání a jsou autoritativně stavěni před hotové, sporné a s nimi neprojednané požadavky a vzdělávací podmínky.
Tvrzení, že začínat psychoterapeutický výcvik je možné až v 23. resp. 25. věku života, se nezakládá na žádné vědecké bázi, je čistě spekulativní a vzbuzuje podezření, že skrývá mocensko-politické intence. V psychoterapii je významným léčebným i diagnostickým činitelem osobnost psychoterapeuta. Záleží proto na tom, jak a kdy je o tento prostředek pečováno. Posouvání věkové hranice je proto kontraindikací zmíněné péče, neboť ta může přijít pozdě. Obecně platí, že nemáme lepšího kultivačního činitele, než je sebezkušenostní osobní dlouhodobě aplikovaná systematická psychoterapeutická a z psychoterapie odvozená péče o adepta.
Psychoterapeuti s různým předchozím vzděláním se mohou mnohem lépe v rámci psychoterapie specializovat na různé oblasti jejího uplatnění, a to jak ve zdravotnictví, tak mimo ně.
Přístup ke vzdělávání je zaručen příslušnými právními normami, jak našimi, tak evropskými a předkládaný předpis jim v některých věcech odporuje (právo na vzdělávání, věková hranice dospělosti a způsobilosti ke vzdělání, ap.). Navržená omezení nemají žádnou oporu v příslušných právních normách. Naopak, jsou s nimi v přímém rozporu.
A) Zákon č. 198/2009 Sb., výslovně v § 2 odst. 3 stanoví, že “Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru.”
B) Toto omezení je také v přímém rozporu s rovným přístupem ke vzdělávání, které patří k základním principům demokratického státu. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod v článku, č. 33 odst. 1 výslovně stanoví, že "Každý má právo na vzdělání."
Pokud je některá vysoká škola akreditována k určitému vzdělávání, má právo i povinnost ze zákona toto vzdělání poskytovat. Absolventi pak mají právo se ucházet o zaměstnání stejně, jako psychoterapeuti, kteří získali vzdělání tradičním způsobem. Přímé i nepřímé, otevřené i skryté omezování tohoto práva je protiprávní.
Tvrzení, že psychoterapie je určena výhradně k léčbě duševních poruch, je prakticky i vědecky neopodstatněné. Psychoterapie obsahuje řadu poradenských, koučinkových, mediačních, krizově intervenčních, kultivačních, vzdělávacích, rozvojových a dalších aspektů. Bez nich by ztratila svoji skutečnou tvář i poslání a ani by se nedala provádět v rozsahu i s účinnosti, kterou ve zdravotnictví i mimo ně má. Z předchozího plyne, že je uplatnitelná a také se uplatňuje v oblastech, které nespadají pod zdravotnictví a to jako metoda, která napříč rezorty a obory léčí, přeučuje a učí, socializuje i adaptuje, mění hodnoty a vztahy, vede k růstu a rozvoji, nezávislosti a pozitivnímu pohledu na život i na svět. Toto vše je psychoterapií poskytováno obecně i speciálně napříč rezorty i oblastmi mimorezortními.

V Praze dne 18. 9. 2017.

Komu bude petice předána:
Výbor České psychoterapeutické společnosti LS JEP
Výbor Psychiatrické společnosti LS JEP
Předsednictvo ČLS LS JEP
Výbor ČAP
Vzdělávací instituty v psychoterapii
MZ ČR

Podpis pod petici je nutné potvrdit v následně doručeném mailu

Petici můžete podepsat ZDE