K tomuto postoji nás vedou následující důvody:

V den, kdy se Česká republika k Washingtonské smlouvě připojila, bylo NATO vojenským společenstvím, určeným k obraně členských států před vnější agresí. Neospravedlnitelné bombardování Jugoslávie, země, jež žádný z členských států NATO neohrožovalo a přijetí nové strategické koncepce aliance 24. dubna 1999 však povahu NATO zásadním způsobem změnilo. Původně obranný pakt se přetvořil na pakt útočný, vojensky zasahující v konfliktech, vzniklých mimo území svých členských států.

Vlastním důvodem k založení NATO byla kolektivní obrana před Sovětským svazem. Rozpadem SSSR a rozpuštěním konkurenční Varšavské smlouvy ztratilo NATO svého původního nepřítele a bylo nuceno hledat nový důvod pro svou další existenci. Nová strategická koncepce proto přišla se seznamem nových hrozeb, kterým prý členské státy NATO čelí: mezinárodní terorismus a takzvaný extrémismus, energetická bezpečnost, zdravotní rizika či klimatická změna. A protože se v souvislosti s americkým útokem na Irák v roce 2003 prosazuje i v rámci NATO doktrína preventivního úderu, výše uvedené změny umožňují zemím NATO aktivně zasahovat z libovolných příčin v kterékoli části světa. Česká republika, která nikdy nebyla imperiální mocností, je dnes mezi nimi. To pokládáme za nepřijatelné.

NATO se čím dál tím více stává reprezentantem výlučně amerických globálních hospodářských a politických zájmů, respektive zájmů mocných zájmových skupin, americkou politiku ovládajících. Jejich ideologické zakotvení tím z NATO činí vojenský nástroj k vyvolávání „barevných revolucí“ a státních převratů i k následným sociálně inženýrským zásahům do nově ovládaných společností. To připouštějí i nedávno přijaté dokumenty NATO, v nichž se hovoří o politice prosazování lidských práv, práv menšin či rovnosti mužů a žen. Severoatlantická aliance se tak z původně obranného seskupení stala organizací prosazující vojenskou silou politické a ekonomické podřízení států, které nejsou jejími členy.