Od antiky víme, že fáma nikdy nespí. Internet její bdění vystupňoval tak, že přímo třeští. Neregulované komunikace se mohou zúčastnit všichni, ale to vůbec neznamená, že mají co sdělovat. Navíc to, co posílají po síti, nelze verifikovat. Ačkoli se to všeobecně ví a kdekdo o tom hovoří, přesto se zavádějí i ve veřejnoprávních médiích pravidelné rubriky, jež nás informují „o dění na sociálních sítích". A to nejde o relace o duševním zdraví, nýbrž třeba i o hlavní zprávy. Počty zhlédnutí jsou uváděny jedním dechem s obsahem statusů nebo videí, nikdo však nepřemýšlí o tom, co tento index indikuje. Důležitost, pravdivost, atraktivitu, kurióznost, zděšení, hnus, hrůzu, voyeurství?

Jednoho z motivů, proč se tak patrně děje, se dotknul rakouský filozof Konrad Paul Liessmann: „V mediální společnosti, v níž každý ví, že to, co je vidět na oficiálních plochách, je přikrášlené, nalakované, stylizované a vylhané, se pověst stává cynicko-ironickou zbraní v boji proti ustavičným manévrům podvodu, které se předvádějí v médiích. Kdo každý den vidí, jak třeba volební slogany, vymýšlené stratégy pro volební boj, politici neúnavně hlásají jako své nejvnitřnější přesvědčení, se někdy zeptá, co si tito lidé skutečně myslí. O tom dá informaci pověst. Znám někoho, kdo zná někoho, kdo slyšel, jak kancléř v nejužším kruhu..."