Maďaři se v nich měli zdržovat co nejkratší dobu, po vyslechnutí bezpečnostními službami měli být umístěni v norských rodinách. Pokud byli mezi uprchlíky lidé s důležitými informacemi, zajímala se o ně i CIA. Snadno se mezi nimi také mohli skrývat špioni maďarských vládních bezpečnostních složek. „Norové však netušili, že s hledáním špionů z východního bloku jim na jaře 1957 … pomáhá agent StB Hájek.“ Tato věta není z žádného špionážního thrilleru, vůbec nejde o fikci. Napsal ji Terje B. Englund, norský novinář a spisovatel, který žije od roku 1993 v Praze a právě vydal v českém překladu svou knihu Špion, který přišel pozdě. Jde o detailně faktograficky zpracovanou historickou studii, jež nese podtitul Československá rozvědka v Norsku.

Připadá mi, že Englund se musel do archivů na léta zavrtat jako červotoč, jak koneckonců zněl i krycí název jedné z mnoha akcí StB. Rozhodnutí napsat norsky knížku o činnosti I. správy SNB, tedy československé rozvědky, v Norsku vypadá na první pohled úplně bláznivě a myslím, že ani jeden český historik by si od toho nic nesliboval. A to je právě chyba. Apriorní pohled je zavádějící, stereotypy paralyzují, cestou k objevům se musí kráčet bez předsudků a zvědavě. Englund předvedl brilantně, jak by mohl pracovat Ústav pro studium totalitních režimů. Neprodíral se jen archivními dokumenty, protagonisty příběhů, pokud ještě žijí, kontaktoval a hovořil s nimi, když s ním hovořit chtěli. To vše by ovšem nestačilo, kdyby nevládl citem pro přitažlivé vrstvení point, kdyby látku jen tak prostě položil na stůl. Ne nadarmo chodil do školy k mistrům špionážního žánru. Neminul ani Fredericka Forsytha, jak je vidět z toho, když parafrázuje spisovatelovu historku. Forsyth sbalil v baru hotelu Jalta při své návštěvě Prahy roku 1963 krásnou dívku a vyrazili na noční koupel k rybníku za městem. „To by mě opravdu zajímalo, co dnes večer dělá StB,“ prohlásil prý Angličan po aktu, překvapený, že je nikdo nesledoval. „Právě ses s ní vyspal,“ ozvala se česká kráska.