Našedlému nebi chybí oblaka, odletěla někam i s ptáky. Jako byste stáli zakleti do skla, bojíte se pohnout, aby se chvíle nerozbila. Před osmi sty padesáti lety tu starý cisterciák, mistr díla, rozkresloval základy a desítky konvršů mýtily les. Gotika je tady vyzdvižena do harmonie prostoty, daleka pyšné zdobnosti, trpělivě čeká, až ji rozezní chorály mužských hlasů bez doprovodu. Cítim klenutou chvíli na špičce poledne, kdy čas přestal něco znamenat. Svět opatství vyrostl z přísnosti a kázně, modlitby, práce. Ne Kazatel nemá pravdu, všechno není marnost. V Le Thoronet u obce Lorgue jsem nikdy nebyl. Bohužel. Ale znám jiná provensálská opatství, dotýkal jsem se jejich zdí, hladil jsem venkovské kostelíky, objímal kučeravou zemi, poznával ji po čichu, s levandulí si tykáme. Když spadne zralý fík, slétnou se na něj vosy i včely. Stýská se mi po Provence.

Otevřel jsem si mapy na Googlu, měnil fokus a prohlížel si Le Thoronet z výšky. Terén není přece jenom plocha, Pouillon píše o údolí a svažitém pozemku. Kudy teče ten potok? A uvědomil jsem si, co nám počítače dělají ze života. Kradou nám jej, zbavují vůní, mění jej na informace o životě, podsouvají nám je a tím nás mohou obelhávat, a my jim přesto věříme. Spoléháme se na ně, svěřujeme jim své bytí. Přestává nám vadit, že s lidmi nemluvíme přímo, jen jim posíláme maily.