Události posledních týdnů mě učí, že nejohroženější je vůz na parkovišti. Jednoho lednového rána jsem vyhlédl z okna a měl jsem dojem, že sním. Našemu stříbrnému autu chyběl pravý přední blatník a přední nárazník spolu s rozbitým reflektorem odpočíval na asfaltu v loužičce. Ne, nikdo se nepočůral, to jenom vytekla kapalina z ostřikovače. Řeknu vám, že pohled na černou díru kolem kola není žádný med, zvláště když jde o vaši alfičku. Najednou je nepojízdná, a tudíž k ničemu. Policie byla na místě v cukuletu. Pěkně to všechno sepsali, evidenční číslo události jsem dostal i s otázkou: „A to vám nenechal ani lístek za stěračem?" No nenechal. Asi se styděl.

Šikovný řidič asistenční služby spustil vrak u servisu na zem a už tu čekal technik z pojišťovny. Poklekal, poklepával, hlavou kroutil. A zase: „Lísteček nenechal?" No nenechal, pravím. Na iPadu tabulky rozklikával, ciferky porovnával a zase si k tomu klekal, v chumlech plastu se hrabal a najednou povídá: „Ford." V ruce držel plastovou krytku čehosi, uvízla ve vrakové části. Mladý muž ze servisu předmět vzal a pravil, že z toho se dá mnohé zjistit. Setřel sajrajt a naťukal nalezené číslo do kompjúteru. „Ford Transit, rok výroby 1992 až 2000," hlásil za chvíli. „Bílé barvy?" já na to. „Podle odřené barvy na vašem autě ano," on na to. Vzpomněl jsem si na jednu ojetinu a od té doby po ní pasu, marně. Jen tak na okraj a pro vaši představu: škoda dosáhla až na sedm desítek tisíc.