Události posledních týdnů mě učí, že nejohroženější je vůz na parkovišti. Jednoho lednového rána jsem vyhlédl z okna a měl jsem dojem, že sním. Našemu stříbrnému autu chyběl pravý přední blatník a přední nárazník spolu s rozbitým reflektorem odpočíval na asfaltu v loužičce. Ne, nikdo se nepočůral, to jenom vytekla kapalina z ostřikovače. Řeknu vám, že pohled na černou díru kolem kola není žádný med, zvláště když jde o vaši alfičku. Najednou je nepojízdná, a tudíž k ničemu. Policie byla na místě v cukuletu. Pěkně to všechno sepsali, evidenční číslo události jsem dostal i s otázkou: „A to vám nenechal ani lístek za stěračem?" No nenechal. Asi se styděl.
Šikovný řidič asistenční služby spustil vrak u servisu na zem a už tu čekal technik z pojišťovny. Poklekal, poklepával, hlavou kroutil. A zase: „Lísteček nenechal?" No nenechal, pravím. Na iPadu tabulky rozklikával, ciferky porovnával a zase si k tomu klekal, v chumlech plastu se hrabal a najednou povídá: „Ford." V ruce držel plastovou krytku čehosi, uvízla ve vrakové části. Mladý muž ze servisu předmět vzal a pravil, že z toho se dá mnohé zjistit. Setřel sajrajt a naťukal nalezené číslo do kompjúteru. „Ford Transit, rok výroby 1992 až 2000," hlásil za chvíli. „Bílé barvy?" já na to. „Podle odřené barvy na vašem autě ano," on na to. Vzpomněl jsem si na jednu ojetinu a od té doby po ní pasu, marně. Jen tak na okraj a pro vaši představu: škoda dosáhla až na sedm desítek tisíc.
Pro jistotu a z pověrčivosti po opravě neparkuji auto tam, kde k úrazu došlo. Bývá to bojovka. Vyhledávám místa, kde to není tak natěsno, vybírám si jak bohatá nevěsta. Při návratu z jedné procházky mi cosi našeptávalo: „Běž se kouknout." A koukal jsem. Pro změnu a aby to nebyla nuda se mi někdo v červeném otřel o pravý zadní blatník. Asi se jim líbím a neodolají. Sáhnou mi na zadek. MeToo.
Čelím opakovaným nevyprovokovaným agresím, ale bohužel mi útočníci nezanechávají lísteček ani za stěračem, ani v podkolence. Nemám na koho ukázat prstem a pak teatrálně hrozit. A to se prosím zdržuji jen na místech ke zdržování aut určených. Nikomu se snažím nepřekážet, spíš konciliantně ustupuji. Přesto se často ocitám v situaci, kdy se výjezdu s autem z parkovacího místa lze dopustit jen za cenu levitace. Přibývá zřejmě u nás lidí se silným sebevědomím a suverenitou, kterou bývalo zvykem závidět potažmo Zápaďákům, bez ohledu na to, že šlo o optický klam. Občané tohoto ražení odhodí auto tam, kde se jim to hodí v honičce za byznysem, a ani se nerozhlédnou. Že někomu brání v odjezdu? Že stojí na tramvajových kolejích? Že blokují dopravu? „Koho to sere?" opáčí se svou nenapodobitelnou noblesou a příslovečnou kultivovaností. Problém je v tom, že na rozdíl od Německa u nás většinou ve velkých a drahých autech nejezdí profesoři.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
