Tato objemná kniha tak připomíná sebrané spisy, kdyby ovšem konvolut, který by shrnoval všechny publikované Hvížďalovy knihy rozhovorů, nevydal na řadu svazků mnohem objemnějších.

Autorovy práce z hlediska žánrů tvoří trojnožku: kromě rozhovorů zaprvé a esejů či fejetonů zadruhé je tu ještě část beletristická, kam patří novely a rozhlasové hry, popřípadě básnické juvenilie. Zdá se mi, že takový výčet rázně přesahuje běžnou představu, jakou dnešní veřejnost chová o Karlu Hvížďalovi, neboť je bez mrknutí oka považován takřka výhradně za erudovaného novináře.

Z předloženého knižního sebrání odpovídá tomuto nejčastějšímu zařazení autora část první nabízející krátké texty, jež bývá zvykem v současnosti označovat jako sloupky. Kromě převažující vzpomínkové noty by se jako jejich spojnice dala označit příležitostnost. Hvížďalova stylistická obratnost dokáže vyklenout lusk i z hrášků vyrůstajících v různých časech a místech, a kromě toho je pro něj charakteristické, že svede obecně známým historickým událostem a osobnostem podsunout jako sokl zdůvěrňující privátní rozměr zrozený buď z jeho osobní zkušenosti nebo z rodinného zázemí.

Jeden příklad za desítky jiných: „Babička bydlela zamlada v dnešní Nerudově ulici, které se říkalo Ostruhová nebo Na Dláždění. Její otec tam měl zlatnictví v čelném domě U Zlaté hvězdy, o němž víme od roku 1372: původně tam sídlil rychtář, později purkmistr. Kdykoli o zlatnické dílně padla zmínka, vždy se vzpomínalo na Jana Nerudu, který u pradědečka sedával a nechal si tam nosit pivo od Dvou slunců.“ Takže když se zmíníte o Voskovci a Werichovi, o Jiřím Suchém, Pavlu Tigridovi, Janu Zrzavém nebo rodu Vieweghových, buďte si jisti, že autor má k nim vyšlápnutou cestičku vztahem osobním nebo na základě nějaké rodinné anamnézy a že se o ní nezapomene zmínit. Osvědčuje při tom vytříbený novinářský čich na dobrou historku a překvapivý detail. Rád se věnuje i dobovému přepólování různých politických výročí a s oblibou zbavuje historické mezníky ideologického balastu, který je obrůstal jako bujná vegetace v minulém režimu. Jednotlivé segmenty první části by se daly přirovnat k momentkám prudce a na okamžik ozářeným bleskem pohotového fotografa.

Druhá část publikace pokračuje na cestě do hlubších rovin osobního i rodinného soukromí, délka textů začíná varírovat podle výživnosti námětu a neřídí se již předem daným mediálním prostorem. Ponor do vlastního dětství a mládí vede autora až k jisté legendarizaci míst, k nimž patří určité lokality v Praze a zejména pak v Lukách pod Medníkem, kde vypravěč trávil prázdniny na chatě u babičky a dědečka. Zde se nepracuje s fikčními světy, tady jsou autor a vypravěč totožní a z hlediska tematického je nápadné, jak výrazně se na formování Hvížďalovy osobnosti podíleli prarodiče a jak stínovou roli sehrávají rodiče.