Daří se ale stále lépe spisovatelství. Je vidět pořád víc lidí, kteří ani nemusejí políbit klávesnici a věty se jim rodí pod rukama a upalují do světa všemi směry jako mravenci. Čety, roty, prapory, pluky a divize slov, armády vět. Vojsko nasazované minutu po minutě do celosvětové války všech proti všem, do války o pozornost.

Vítězství v tomto multilaterálním konfliktu si nelze ani představit, je nedosažitelné, a přesto vábí na cestu nové a nové zbrojnoše. Oděni do svého já, hnáni vznícenou fantazií, s nekritickými brýlemi na očích, krok za krokem se derou vpřed. Na přímý střet však nemají sílu ani odvahu. Ten boj je bezkontaktní a veden je vskrytu, doma, v pracovnách literárních domů, v kavárnách, v hotelových pokojích nebo na palubách mezikontinentálních letounů. Nad bitevním polem je vidět a slyšet jen drony slov. Chřestí, srážejí se, ignorují, překřikují, komolí, kradou, provokují, posmívají, čuňačí, páchají atentáty, modlí se a lžou.

Připadám si jako válečný zpravodaj. Uvázal jsem se, že každý týden přečtu aspoň tři knihy a napíšu k nim stručný hodnotící postřeh. Stojím na té planině literatury, na onom bývalém bitevním poli ducha a duše, hlavu zakloněnou a oči mi z toho reje přecházejí. „Už ani nečtu," píše Fernando Pessoa. Jak se mi chce jej napodobit!