Obával jsem se okresních mafií (Příbram je na dosah), jejichž drsné čenichy se prokoušou za každou zákonnou bariéru a vyčenichají kořist kdekoli, ať už jde o lukrativní nemovitosti nebo těžbu dřeva či nerostů. Obával jsem se pytláků, neboť zvěře je v hlubokých lesích skutečně dost, včetně rysů třeba.

Od částečného zpřístupnění (na mnoha místech se nesmí do lesa, protože není očištěn od munice, v terénu zůstala i precizně ohrazená zařízení stále využívaná armádou) uplynula zatím příliš krátká doba na to, abychom už s ulehčením mohli říci, že žádná z obav se nenaplnila. Škůdci zemští si dokážou dávat na čas. Zatím bych ale svou původní skepsi krotil a současnému stavu udělil pochvalu s výstrahou. Klub českých turistů nestačil ještě nasát celé rozlehlé území, a proto tam mnoho klasickými barevnými pásky značených turistických tras nenajdete. Sám jsem neviděl žádnou. Sítě asfaltových a jinak zpevněných cest se zmocnili hlavně cyklisté. Za příznivého počasí brousí zvlněným terénem čiperní senioři, přístroji ověšení muži středních let i osamělé ženy. Potkáte na kolech celé družné party a dětmi obdařené rodiny. Děs v jejich očích zahlédnete, když mají minout nějakého volně pobíhajícího psa. Buď už z dálky pěkně rozdýchaní supí „jéžiš peees", nebo zpomalují a uchylují se k velkým obezřetným obloukům. Jako by si neuvědomovali, že představují úplně stejné riziko pro divočinou obluzené skupiny chodců, jimž se neočekávaně smýkají kolem ramen, takže zejména v prudkých sjezdech mohou být blízká setkání krevnatá.