Ujížděl jsem při svém imaginárním pohybu i s davem lidí kupících se kolem mne i za mnou, úporně jsem se snažil vybavit si podobu svého kufru a ztrácel jsem jistotu, že jej kdy opět uvidím. Najednou však jsem si uvědomil, že halucinace graduje. Místo kufrů a jiné takové obvyklé bagáže, kterou si lidé s sebou vláčí po světě, sunuly se proti mně objemné kartonové krabice. To sem zabloudili nějací špeditéři? Co to má znamenat? Všichni tady nekonečně čekáme na své bágly, brašny, pytle, a najednou místo nich vylézají z podzemí balíky opatřené vietnamskými jmény a pražskými adresami.

„V tom jejich bordelu ten kufr nenajdeme,“ slyším rozrušenou dámu za sebou. Kolotoč se ne a ne zastavit, některé kousky poznávám na dálku, protože kolem mne (nebo já kolem nich?) projíždějí už snad popáté, zatímco kufry jako by nikdo nechtěl, obrovských krabic se se zjevným vypětím svých sil zmocňují útlé Vietnamky a nakládají je na vozíky. Co se jich tam vejde. Jako spoluzavazadlo musela taková bagáž překročit jakýkoli myslitelný váhový limit.

Jak se tohle všechno do toho airbusu dostalo? Podléhá tohle zboží oficiální bilanci zahraničního obchodu, nebo bdělým zrakům celníků uniká? Takhle to přece vypadá v mraveništi, když tam nosiči přenášejí bílá vajíčka zjevně větší, než jsou sami. Zvláštní kontrast. Strnulý houf cestujících odevzdaně vyhlížejících své zavazadlo plné dárků a svršků na straně jedné a činorodé hemžení podnikavého rejdění na straně druhé.