V dopravním zpravodajství se jako při modlení řadily výčty dálničních kolapsů. Fronty od tří do patnácti kilometrů na dálnicích v noci z pátku na sobotu. Civilizace mimo provoz. Nebo vlastně ne. Civilizace funguje na vysoké technické úrovni. Satelitní navigace vám potvrdí to, co vidíte. Stojíte v koloně na dálnici a objízdné trasy jsou tak plné, že je rozumnější zůstat tam, kde jste. To uklidní. Máte-li plnou nádrž a nechce se vám na záchod, jste šťastný člověk. Přístroj vám pravidelně ohlásí, jakou část svého života strávíte čekáním. Připomíná to dávnou kolektivizaci orné půdy do družstevních lánů. Kolektivizace ztraceného času. Nejste v tom sami, a to do jisté míry blokuje pocit křivdy. Tam, kde mají smůlu všichni, jako by neměl smůlu nikdo. Vysoké tempo a rychlost našich dnešních životů nemíří jen jedním směrem, totiž stále dopředu a vzhůru. Zapomínáme, že rychlost proudí i v žilách kolapsů, relapsů a pádů. Dnešní katastrofy jsou hbitější a rády šokují. Regres je symbiont rychlosti. Copak byly dálnice původně vybudovány proto, aby se na nich pohodlně čekalo?
Motorický neklid těl a nutkavá nepohoda myslí kladou dotěrné otázky. Když vám banální vizuální kontroly na hranicích mezi Rakouskem a Německem vyženou ze života třeba dvě hodiny, kam si půjdete stěžovat? Dá se vůbec sečíst, kolik dlouhých hodin z nám vyměřeného času pročekáme, než přijede výtah? Komu naúčtujeme příliš dlouhé intervaly tramvají a metra? Co si počít v čekárnách, kde o pořadí rozhoduje lékař? Co se s námi děje, když čekáme? Trávíme čas, trávíme oběd, stravujeme se. Život jako čekací doba.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV