Každé podsvětí začne páchnout. Jednotlivé vagóny tu a tam překvapí svou osobitostí už dnes a vyšlou takovou pecku na váš nos jako Cassius Clay v nejlepších letech. Nedávno jsem se rozhlížel plaše kolem sebe, abych objevil, komu mám poděkovat. Ocitl jsem se v dětství. To byla nostalgie! Přesně takhle páchly nohy tatínkovi, když si po návratu ze zahrady sundal holínky. Chudák tatínek. Připadal jsem si jako Marcel Proust, když ho chuť madlenky vrhla do minulosti. Kradmo jsem si prohlížel obuv sousedů. Křusky sešlapané, vycíděné tenisky, kozačky jak roury od kamen. Některé nohy mi ale kryly sedačky. Mám si kleknout a podívat se, kdo se zul a drbe si nahým chodidlem lýtko? Nebude to trapné? A podaří se mi pak samotnému vstát, nebo budu muset spolucestující poprosit, aby mi pomohli na nohy? Radši jsem tu hádanku nechal bez odpovědi.

Metro je stroj času. Ano, takhle to smrdělo, páchlo, vonělo a čpělo v bufetu Koruna dole na Václavském náměstí. Komu vděčím za závan mládí? Mladík ve zmijovce upřeně zírá před sebe a mechanicky noří ruku do pytlíku s lupínky, pupínky nebo čím a mezi dávkami zobání si vždycky vrazí do úst brčko a poposaje. Sedící savec se sytí a nevoní. Některé tělesné úkony nás civilizace naučila na veřejnosti neprovádět. Kdysi si člověk se zmrzlinou musel z dopravního prostředku vystoupit. Nyní? Otevřené plechovky s pivem mezi do daleka nataženýma nohama. Jsem v pohodě, vole. Nečum!