Každé podsvětí začne páchnout. Jednotlivé vagóny tu a tam překvapí svou osobitostí už dnes a vyšlou takovou pecku na váš nos jako Cassius Clay v nejlepších letech. Nedávno jsem se rozhlížel plaše kolem sebe, abych objevil, komu mám poděkovat. Ocitl jsem se v dětství. To byla nostalgie! Přesně takhle páchly nohy tatínkovi, když si po návratu ze zahrady sundal holínky. Chudák tatínek. Připadal jsem si jako Marcel Proust, když ho chuť madlenky vrhla do minulosti. Kradmo jsem si prohlížel obuv sousedů. Křusky sešlapané, vycíděné tenisky, kozačky jak roury od kamen. Některé nohy mi ale kryly sedačky. Mám si kleknout a podívat se, kdo se zul a drbe si nahým chodidlem lýtko? Nebude to trapné? A podaří se mi pak samotnému vstát, nebo budu muset spolucestující poprosit, aby mi pomohli na nohy? Radši jsem tu hádanku nechal bez odpovědi.
Metro je stroj času. Ano, takhle to smrdělo, páchlo, vonělo a čpělo v bufetu Koruna dole na Václavském náměstí. Komu vděčím za závan mládí? Mladík ve zmijovce upřeně zírá před sebe a mechanicky noří ruku do pytlíku s lupínky, pupínky nebo čím a mezi dávkami zobání si vždycky vrazí do úst brčko a poposaje. Sedící savec se sytí a nevoní. Některé tělesné úkony nás civilizace naučila na veřejnosti neprovádět. Kdysi si člověk se zmrzlinou musel z dopravního prostředku vystoupit. Nyní? Otevřené plechovky s pivem mezi do daleka nataženýma nohama. Jsem v pohodě, vole. Nečum!
Metro je dámská šatna. Šerm řasenkou patří k vrcholným disciplínám, s vagóny to někdy šeredně trhne a někteří řidiči brzdí jak prvničky. Se rtěnkou už sice nejde o zrak, ale z výsledku mohou oči přecházet. I stříhání nehtíčků jsem zahlédl, nepostřehl jsem ovšem, kam a komu padaly v plavných obloucích. Vestoje i vsedě prohnat hřeben kšticí považují mnohé mladé dámy za znak své naprosté svobody a nezávislosti. Nebo vám to snad vadí? Trhni si nohou, bábo, trhni si nohou, dědku. Vystupuju z vagónu a musím mít v pořádku zbroj. Jdu do boje. Do boje o svůj život, o své prachy, o své tělo, o svou zábavu. Život je zážitková ochutnávka a vstupenka se ti dostane do ruky jen jednou. Uhni z cesty, spěchám.
Metro je studovna. Oči sají písmenka z novin, magazínů, knih, čteček, notebooků a mobilů. Nejsem moc zvědavý, ale mám v popisu práce, že bych měl vědět, co ti lidé čtou. Není jednoduché to zjistit. Jsou však i výjimky, které se nestydí. Pán středního věku se šedivými vlasy - Henryk Sienkiewicz: Pan Wołodyjowski. Exot. Hezká slečna stojící ve dveřích – Intelektuál ve dvacátém století, rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem. Bomba. Párkrát se mihne Analfabetka. A pak jsou tu cizinci. Ti také čtou velmi soustředěně. Názvy stanic. Zkuste vyslovit anglicky „Náměstí Jiřího z Poděbrad". Stále častěji nepřestávají cestující číst, ani když vystoupí z vagónu a kráčejí k eskalátorům. Neztrácejí čas. Kolem nich je svět, který nechtějí ani vidět.
Divíte se jim?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
