Zvažováno na této decimálce, obstálo by dnes proti těžšímu závaží minimum textů, jimiž se denně brodíme na internetu nebo které nám strkají před oči média papírová. Původnost v názoru, zpracování či ve shledaných faktech se stala obstarožní komoditou. Původnost jako pramenná čistota není to, čím by se naše civilizace honosila. Původnost ztratila totiž rysy individuální, konkrétní tváře, je nesnadno perzonifikovatelná, rozplynula se do neosobní teamovitosti, ztratila příchuť titánství, je nesnadno postřehnutelná. U žádného objevu, u žádné technické novinky se na počátku neví, k čemu budou nakonec dobré, co ve skutečnosti znamenají. Od postmoderny jsme posedlí recyklací. Recyklujeme materiály, recyklujeme myšlenky, recyklujeme zvířata, budeme recyklovat lidi. Původnost ztratila lesk, nezapadá do řetězců a sítí, síla a moc je tam, kde jsou všichni. Všichni však nemohou být originální. Také proto by neměli všichni psát, řekl by kritik ve mně.

Paradoxně však na sebe civíme s chabě skrývaným obdivem a kocháme se bezprecedentním technologickým převratem, se špatně utajeným nadšením si připadáme jako uprostřed nejsmělejších futuristických vizí. Je toho tolik nového pod sluncem. Prakticky je možné mluvit kdykoli s kýmkoli na planetě a vzájemně se při tom vidět. Přemisťujeme se v letadlech, která už vlastně ani neřídí piloti. V blízké době budeme podobně jezdit auty. Medicína dělá zázraky a v laboratořích už vám mohou vypěstovat nové plíce. Roboti kradou lidem práci. Bez problémů a jen s malým rizikem si lze doma promítnout všechny filmy světa a přehrát hity, co jich je a bylo. A přece je tolik nudy okolo!