Petr Brandtner: Eva Kantůrková - Navzdory času, 4. díl

04.04.2020 10:33

V půli května oslaví česká spisovatelka Eva Kantůrková úctyhodných 90 let. Úctyhodných nejen pro číslo samo, ale především pro duševní mladistvost, s níž příležitostně vstupuje do intelektuálních bitev a vždy překvapí neotřelým názorem. U příležitosti jejího jubilea přineseme několik ukázek z knihy Navzdory času, kterou nedávno sepsala spolu s Petrem Žantovským.

Petr Brandtner: Eva Kantůrková - Navzdory času, 4. díl
Foto: Post Bellum
Popisek: Eva Kantůrková
reklama

Dva autoři naprosto odlišných „rodných listů“ – věku, životní zkušenosti, celoživotní politické a světonázorové orientace – se sešli na stránkách této knihy psané formou dopisů, postupně rozkrývajících jednotlivé vrstvy paměti obou aktérů. Je to z principu dramatická konfrontace: Na jedné straně zkušená literátka (nar. 1930) z elitní pražské rodiny (matka spisovatelka B. Sílová), která byla aktivní účastnicí politického a intelektuálního dění 50. a 60. let minulého století, posléze se ocitla v disentu a po roce 1989 zpátky v „týmu vítězů“. Proti ní o půldruhé generace mladší (1962) novinář, původem z malého města, bez jakýchkoli vazeb na dobové elity, v 80. letech nenápadný hráč na půdorysu samizdatových aktivit a zároveň nepřehlédnutelný novinář nastupující generace. Po roce 1989 většinu času v docela jiném názorovém táboře, než jeho „epistolární“ partnerka. A přece podivuhodnou konvergencí a skrze překvapivé vyprávěcí dobrodružství dospívají ke společným hodnotovým vzorcům. Co je totiž důležité, a zejména pro intelektuála z časů „konce dějin“? Především otevřenost, pravdivost, lidská poctivost, odpovědnost za svá slova a hlavně za své činy. Vnímavost pro argumenty druhých, schopnost zpochybnit zdánlivě nedotknutelná dogmata, umění uznat pravdu, i když je mi nepohodlná. Dopisový duel Evy Kantůrkové a Petra Žantovského je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm. Zrcadlem nastaveným nejen mezi autory navzájem, ale i mezi nimi a čtenářem, a hlavně plynoucímu času – jemu navzdory. Pro tento miniseriál vybíráme texty z pera Evy Kantůrkové – vždyť právě ona je onou jubilantkou. Knihu si můžete objednat na adrese info@ceskacitadela.cz.

Chvála pravdy

Přijímám onu skvělou větu Franze Kafky: nemůže každý pravdu vidět, ale každý může být sám pravdou. Kafka, ten skeptik a tvůrce kontradikčních světů, v ní předem člověku odpouští nedostatečnost a omezenost jeho poznání, a současně mu neubírá na rozměru jeho originální individuality: může být sám sobě svou pravdou. Věta je sympatická i tím, že se odvrací od pojetí pravdy s velkým P, pravdy jako kánonu, všeznalé pravdy zasvěcenců. Anebo také nadlidské pravdy Boží. Věta hovoří o pravdě někoho, něčeho, pravdě o někom, o něčem. O pravdě vymezené tématem. Z podobných důvodů miluji knihu Stephena Hawkinga o teorii všeho. Ono „vše“, co zkoumá, je vesmír a jeho počátek, tedy téma závratné, ale svět je to fyzikálně určitelný a pravda o něm, byť je konečný výsledek té teorie nejspíš nedostižný, by byla pouze a jedině prostou shodou tvrzení se skutečností. Pravdou ověřitelnou, věcně dostupnou, neiluzivní, neabstraktní. Přitom by to mohla být pravda absolutní.

Od svého objevu filosofy má pravda mnoho výkladů, teorií a názvů, v Kafkově pojetí je to pravda ryze individuální. To ale její význam nijak nesnižuje, protože sama individualita má dar a schopnost dobrat se pravdy širší, než je ona sama; a Kafkova věta tedy taky znamená, že prostřednictvím pravdy o sobě můžeme pronikat do pravdy světa kolem sebe. Doufám, že mě teď nenařknete z tautologie.

Kafkovu větu jsem jako vstup do této kapitoly volila i z jiného důvodu: fascinuje mě Vaše otevřené psaní, zejména to do internetových listů. Vystavená mu slovo po slovu, a taky protože s Vámi často nesouhlasím (při čemž nesouhlas nevedu jako vždycky to správné stanovisko), postupně mě Vaším vlivem opouštějí naučené, získané a prověřené zábrany. Spolehlivou zábranou je odstup, postavení pouhého svědka, pozorovatele, popisovače a člověka bez názoru. Výborná je taky nuda objektivity: snášíte důkazy tak dlouho a tak doširoka, až se ocitnete v beznázorovém bludišti. Tak dalece vyhýbavá nejsem, jen jsem se naučila vážit obrazy i slova, být v úsudku zdrženlivá, nepřít se, hledat pro i proti. A v dialogu s Vámi se mi ten způsob jeví jako nedostatečný. Jednou mi řekl Václav Černý, už ani nevím, při které knize to bylo, „moc mudrujete“. Na otevřenost se nedá reagovat mudrováním, jen taky otevřeností.

Bouřlivá období, podobá tomu Vašemu, kdy slova volila bezprostřední a čerstvá znalost, palčivá zkušenost a pohotová představivost, jsem měla i já, a podobně jako Vy jsem si nadělala spoustu nepřátel. O jedné mojí knize, která si našla pro své hrdiny předobraz ve vlastnostech tří mocných mužů, mi dobrý přítel a uvážlivý kritik Milan Jungmann napsal, „ty máš tu nevýhodu, že tobě vydají všechno; ale já tu knížku recenzovat nebudu.“ Jistěže ani té knihy, a ani jiných nelituji. Jazykem zenovsky vznešeným řeknu, že život je cesta, a ta je křivolaká, vede z kopce i do kopce, vrací se do protisměru, a jazykem plebejsky vyzývavým to vyjádřím přízemněji, že „cesta je štěrk a prach a udusaná hlína“, a spisovatel se ze své cesty nevymkne. Jak se pak v běhutém času mění její scenerie a podloží, mění se i témata a styl a způsob vyprávění, a já přišla na chuť zdrženlivosti. V posledních letech tím spíš, že na nás stále drzeji dorážejí styl a řeč značně nezdrženlivé, a jim se nechci podobat.

Otevřenost, k níž mě vábíte, je samozřejmě cosi zcela jiného než hulvátství zaneřáďující svět kolem nás. Je to Vámi vybuzené rozhodnutí, vyznat se, nerozpačitě a pro někoho možná i provokativně, z osobních jinakostí. Nebýt korektní, jak se dnes říká, naopak se té ideologické umělotině vysmát. Vysmát se úzkosti, že se nezavděčím, kterou korektnost usilovně pěstuje a probouzí.

Nenaháním si tím žádný osvobodivý pocit. Má povaha má blízko k soběstačnosti, tedy k oné vnitřní svobodě, která se nekrčí před nátlakem nebo nesvobodou vnější; rozhoduje se sama za sebe a řídí se instinktem. Taky asi proto nemám v souboru svých knih a filmů žádného režimního musílka, za kterého bych se musela stydět. Právě ale v otevřenosti, kterou jste ve mně vybudil, jednu poplatnost popsat musím: novinovou reportáž o Babicích.

Bylo to v roce 1951, stála jsem pod rozstříleným schodištěm obecné školy, moderní budovy postavené za První republiky, kde jednoho večera, když se národní výbor rozcházel po schůzi, neznámý vrah zabil jeho dva členy: pana řídícího učitele, který šel zamknout vstupní dveře, a syna místního drobného obchodníka. Stála jsem tam, reportérka mládežnických novin, doprovázená uplakanou paní řídící, a zděšená tím zvěrstvem jsem měla neodbytný pocit, že krev z děr rozstřílených schodů nikdy nesmyjí. A v hrůze toho zjištění, že kdosi může vpadnout do vesnické školy a mstivě postřílet obecní funkcionáře, nejen mně, ale nikomu přímo nezasvěcenému nemohlo dojít, že vrahem se samopalem nebyl žádný třídní nepřítel vyslaný americkými imperialisty, ale provokatér státní bezpečnosti; a že babická vražda a procesy s ní spojené byly varováním rolníkům, váhajícím se vstupem do JZD.

V redakci MF za šéfování Aloise Svobody nevládl duch slepé poslušnosti, byli jsme pyšní na vlastní hlavu a uvažování, k některým věcem jsme získali i skeptický odstup, ale ne dost velký, abychom se bez důkazů domysleli, že oficiální lež může být tak nehorázně cynická a primitivní. Reportáž jsem psala zaujatě, jak taky ne, dodnes v duchu vidím ty rozstřílené schody, popsala jsem i dům místního faráře, kterého obmyslně zatkli a obvinili z protirežimních piklů; a jak o ní přemýšlím, tím složitější obraz mi vychází.

Sice jsem psala o tom, co jsem viděla, a psala jsem, jak jsem chtěla a jak ani jinak má povaha nepřipouštěla, to mě ale přesto nevyvazuje z faktu, že reportáž je poplatná. Poplatnost je to rozporná, do mojí vůle se mísí mně neznámá vůle cizí, ale rozpornost poplatnosti tím naléhavěji navozuje otázku, kde končí osobní odpovědnost a odkud začíná vina.A do třetice: ani po letech, když znám všechny souvislosti, se přes veškerou omylnost toho textu necítím být někým nebo něčím svedená. Není to výmluva, jen nepovažuji neznalost nebo nezaviněnou nezasvěcenost za svod.

Lidé svedení jsou mi dokonce silně podezřelí; za všech situací, i těch nejvíce riskantních, má člověk možnost volby. Když ji nevyužije, je to taky volba; a konec konců volbou je i podlehnout svodu. A jak si promítám různé své volby, ať omylné nebo správné, u některých zlomyslně zjišťuji, že se samou svou existencí, neřkuli vnitřní pravdou, vzdorovitě vzpírají právě onomu strnulému duchu korektnosti, zuřivě hlásané troubami vpravdě nekorektními. Tím spíš mě ale vábí o nich psát. Zkoumat vybuzenou osobní pravdou onen širší svět, jehož některá období samozvaní korektoři oznámkovali nekorektními výmysly. Instinkt spisovatele mi prostě říká, že naše spolupsaní ztratí smysl, nebudeme-li otevření, ať to stojí, co to stojí.

Otevřenost je vlastnost a metoda vzácná, asi nejšířeji mi ji poskytl Josef Zvěřina: já mluvila nebo psala, suverénně a sebejistě, a on, hlavu přemýšlivě nakloněnou k rameni, naslouchal, nebo mi odpovídal. Když tu naši knížečku dnes čtu, divím se, že mě včas nenapomenul, cože to tak nahlas a sebevědomě pletu. Byla jsem tenkrát osvícenecký vyznavač rozumu, jemuž je tajemný dar víry nedostupný, a otec Josef mi laskavě napsal, „chápu, že tě studené Absolutno leká, ono ale není pravda celá.“ A doktor teologie z vatikánských studií, doktor teorie umění ze Sorbonny, svatý kněz, jakého jiného jemu podobného jsem nepoznala, obhájce křesťanské víry až po ten mnohaletý kriminál, muž, který šířil křesťanskou naději, když sám měl úřadem zakázáno vykonávat kněžské povolání, se jako snad jediný katolík nepohoršil nad knihou, ve které jsem si vzala za námět posvátná evangelia; a mého Ješuu Nazaretského, kterého jsem si vymyslela, nazval ve svém teologickém spise líbezným. Teď se nevychloubám, jen popisuji, jak se mohou stýkat a dotýkat jinaké kultury: Josef Zvěřina mi neposkytl pyšné rozhřešení, ale dar tolerance, a já díky jemu nahlédla tajemství víry jinak. Obočí zdvihl jen jednou: když jsem zpupně napsala, že logickému myšlení jsem se učila v Marxově Kapitálu. Na to suše podotkl, že on se učil myslet ve spisech svatého Augustina.

Jsme zařazováni do různých seznamů, a předem se ohrazuji: nejsem ani pravdoláskař, ani pražská kavárna; ty názvy i ten svět jsou mi cizí. Současně by mě ale zlobilo, kdybych se právě v těchto dvou seznamech neocitla; nechci totiž patřit do seznamů opačných. Některé moje pochybnosti jsou hlubší, než jaké vykřikují korektoři našich životů a myšlenek. Kromě toho mám úplně jiné ctižádosti než se proti někomu vymezovat: chci toho, s kým nesouhlasím, pochopit. Rozpoznat jeho příběh, jeho drama. Rozpoznat je jako svědek. Ničím jiným ani spisovatel být nemůže. Není sudí. Je rozkrývač lidských osudů. A čím jsou složitější, tím jsou pro něj přitažlivější. Nejsem přítel umělých Mirků Dušínů, oceňuji drsná dramata lidských životů.

A protože nechci soudit, nejsem sudím ani sobě, nepřepisuji si životopis.

Prožitý čas, dnes už hodně dlouhý, si občas promítnu vcelku. Můj život v něm opisuje jeho logický oblouk, ale spíš než že by se mu podobal, si v něm vybírá. Docela soustavně, až mě to překvapuje, si vybírá to lepší. To lepší v mých očích. Připisuji to povaze, výchově, někdy i životu dost nesnadnému, taky prostředí, které mi bylo určeno.

Momenty výběru jsou spíš ucelené situace do románů, kdežto Vy jste nasadil notu politickou. Je věcná, zužuje svět na téma moci, je aktuální. Obecně bych sice řekla, že spisovateli je politika cizí, napíše o politice román, ale těžko se stane ministerským předsedou. A naopak: jmenujte mi, při Vašich znalostech literatury, premiéra, který napsal dobrý román. Jiří Dienstbier, když si mě k sobě vybíral za mluvčí Charty, přátelsky poznamenal, „navrhuji tě, protože ty neděláš politiku.“ Mínil tím, že nejsem ani úhybný úhoř, ani radikální křikloun. Ale ráda se Vašemu tónu přizpůsobím.

A když už jsem zmínila Chartu 77, začala bych stále znovu aktualizovaným a dost účelově využívaným programem lidských práv. Po všech bídách, ústrcích, nespravedlnostech a panských neomalenostech, které jsem zblízka viděla nebo zažila, jsem se naučila ctít a jako nejvyšší hodnotu respektovat lidskou důstojnost. Je to postavení, jehož se nedá domoci zvnějšku, důstojnost si může uhájit i největší chudák, žebrák například anebo vězeň; a v naduté hovado bez špetky důstojnosti se může proměnit i boháč; nebo inteligent, abych náš stav nešetřila; nebo abych dodržela téma, i politik. A nikdy a pražádnou důstojnost nemá rozvalený mocipán.

Takže jsem i celou tu slavnou politiku obrany lidských práv brala právě jen jako politiku: chytrou a účinnou, protože důmyslně promísila legalitu s legálností, ale ve smyslu čistě a hluboce humánním nedostatečnou. Protože může se cítit sociálně nebo kulturně nevřazený člověk, byť i sociálním státem opečovávaný, tvorem lidsky důstojným? Nepotřebuje společnost, aby byla lidsky důstojná, ještě cosi navíc, než jen lidskoprávníky s jejich věcnými požadavky? Čímž samozřejmě nesnižuji význam této politiky, v našich poměrech byla účinná; jen říkám, že v jiných poměrech se může míjet cílem, a taky říkám, že když se nemyslí hloub a výš, než kam sahá lidskoprávní seznam, může být i demagogicky zneužitelná. Ostatně už jsme zažili, že zvrácená logika této politiky vrcholila na Balkáně „humanitárním bombardováním“.

Každé poměry jsou konkrétní, vypěstované místní kulturou, a uvedu příklady, jež korektoři našich životů asi označí jako křiklavé. Už jsem Vám vyprávěla, jak jsme potkali s Janem Cimickým v Číně na břehu nádherného jezera, kde bývalo sídlo jedné ze slavných císařských dynastií, velice, ale velice chudého žebráka. Do očí zrovna tloukly jeho rozbité boty, koukaly mu z nich všechny prsty; a když jsme se rozcházeli, nebylo jisté, čím jsme ho potěšili víc: jestli trochou drobáků na nové tenisky, anebo tím, že jsme jeho žehnající gesto přijali hlubokou úklonou. A v podhůří Tibetu jsem potkala jiného žebráka, který přijal almužnu jen pod podmínkou, že ho nebudu fotografovat: můj drzý snímek by mu ukradl duši. Ano, napíšu naplno tu pointu: nevyměnil duši za kus žvance, který nutně potřeboval. Vzpomenu si na ty dva hrdé muže pokaždé, když opět někdo odmítne jednat s Čínou anebo napadne ty, kteří s ní jednají, a ohání se při tom lidskoprávní posvátnou krávou. Co je tu důstojnější, říkám si, jednat, byť s jinou kulturou, anebo nerespektovat civilizaci, vytvořenou tisíciletími?

K něčemu se však korektorům přiznám: v patnácti jsem pohrdala spolužačkami z boháčských rodin, a to ne hrubě plebejsky, že měly přepychovější boty a dražší sukně než já, ale protože se dovedly bavit jen o nich. A o kadeřníkovi a nových odstínech rtěnky. Kdežto já si lámala hlavu s francouzskými básnickými směry. A chápala jsem maminku, chudou levicovou spisovatelku, která si chraplavým, kouřením propáleným hláskem, vzdorovitě pozpěvovala písničku Gézy Včeličky, „my jsme ten plebs, ta proletářská bída“, anebo rozbouřila půjčený klavír Marseillaisou. Nelokajské, vzdorovité maminčino plebejství přímo žhnulo noblesou. Na ní jsem pochopila, co je to pýcha důstojenství. Jen si něco zkus, a uvidíš!, maminka uměla dát výstrahu na vědomí: mužsky důrazně, ne jako fňukavá modrá punčocha. A gender? Tomu by se vysmála: nepotřebuje si zdvihat sebevědomí porovnáváním pohlaví. Maminka neznala Jungovy teorie, ale instinktivně vyznávala sebejisté Já.

Za války, když její knihy nesměly vycházet a byla po celou dobu okupace jednou nohou ve vězení, jsme začátkem každého měsíce chodily k panu nakladateli Sedláčkovi pro zálohy. Vyplácel je, podobně jako i jiná vlastenecká nakladatelství, jako náklady na poválečná vydání rukopisů, o jejichž existenci věděl a jež zakázaným autorům nesměl vydat. Peněz to nebylo mnoho, ale stačily zaplatit elektriku a nájem, a maminka seděla proti panu nakladateli jako sama Její výsost, které záloha na budoucí knihu nejen náleží, ale jejíž proplacení je pro pana nakladatele i mimořádnou ctí. A pan nakladatel zároveň s předáním obálčičky s pár stokorunami nezapomněl pozdravit „rukulíbám“, přestože maminka dávala najevo, jak se jí ten šlechtický mrav protiví. Byla to jen hra na důstojenství? Těžko, protože tu činži a elektriku jsme zaplatily. A pro představu, jak byla svobodná poválečná republika velkorysá: ministerstvo kultury tyto zálohy nakladatelům zpětně proplatilo, myslím, že to navrhla maminka na schůzi výboru syndikátu spisovatelů.

A pamatuji i jinou noblesu levicového intelektuála v nesnázích. Kdykoli přivezli příbuzní z venkova něco na přilepšenou k válečným přídělům, zabijačku nebo martinskou husu, volala maminka mého otce. Rozešli se ve zlém, z otcovy viny, matka i babička přede mnou na něm nenechaly nit suchou, ale živil dva vyrůstající kluky, sám taky odkázaný na velkorysost filmařského Miloše Havla, a mamince dělalo zlomyslnou radost, že ho má čím podpořit. Můj skvělý tatínek, o kterého mě obě jeho ženy připravily, vešel do našeho ubohého bytu za advokátní kanceláří, bez rozpaků, jako že se to tak patří, vzal nachystanou tašku s jitrnicemi nebo husím stehnem, někdy i s doma vyrobenou strýcovou pálenkou, s lahví kompotu nebo zavařeniny; obsah nezkoumal, jen tím svým odtažitým hlasem poděkoval, pak vyndal z kapsy vzácnou knížku, kterou si nachystal pro mě, políbil mě na čelo a odešel. Mamince jeho noblesou vždycky sklaplo. „Vidíš!“ řekla jednou, „jak skvělého otce jsem ti vybrala!“

Tolik příběhy o důstojenství a hrdé noblese levicovosti, a vracím se k politice. Zkusím Vám na svých poznatcích odvyprávět, jak dovede být hnusná. Protože ale budu velkou politiku líčit prostřednictvím pravdy čistě osobní, musím její události a vztahy rozplétat postupně, po patrech, odzdola nahoru. Začnu svým prvním zasvětitelem, maminkou.

Znala z dob první republiky mnoho budoucích mocipánů a nazývala je důvěrně „kluky z Karlína“. V Karlíně měla komunistická strana ústřední sekretariát. Musela to být budova s pavlačemi, protože po pavlačích tlustá paní Marta Gottwaldová honila a tloukla deštníkem svého muže, budoucího prezidenta, který se jako mladík rád ohlédl za děvčaty; a i podle jiných historek tam musela pobývat společnost neokázalá a veselá. Václava Kopeckého, maminka ho zásadně nazývala Vaškem, budoucího mocného ministra kultury, prý charakterizovalo, že když se rozčílil nebo když nad něčím váhal, hlasitě se plácal dlaní do pleše; a o Gustavu Barešovi, vzdělaném stranickém ideologovi a teoretiku kultury, se zasvěceně zmínila, že než si po válce změnil jméno, jmenoval se po židovsku Breitenfeld a říkalo se mu Brajťáček.

Mně, kromě pobavení, stranické drby nic nepřinesly, ale chápala jsem, že mamince dodávají pocit domovské příslušnosti. O jinou ani nestála, buržousty pohrdala a maloměšťáky si ošklivila, a podle zákona paradoxu právě díky ní zažila své největší životní zklamání. Po prožitku velké literární slávy v prvních letech po válce, po závratném pocitu, a teď vládneme my!, kdy rozhodovala v syndikátu spisovatelů a řídila dětskou rubriku ve stranických novinách, se jí v mocenských hrátkách zopakovalo, co zažila za okupace: její neideologické knížky přestaly režimní nakladatele zajímat. A protože nablízku nebyl žádný pan nakladatel Sedláček, a protože Vaška ani Brajťáčka by se nedovolala, přiměla se napsat musílka: v příběhu o správných fabrických proletářích zesměšnila mentalitu maloměšťáckého kovorolníka. Nebyl to jen pád literární, ale i dočasný propad rozumu. Pro mě to byl první náraz na debilitu politického ideologismu.

Václava Kopeckého a Gustava Bareše jsem znala jen z dálky, pomyslné osoby, díky nimž jsem však nahlédla do politiky už hodně vysoké. Jen jsem si musela počkat, až se poměry vyhrotí tak nenávistně, že se tito dva mocní mužové do sebe zaklesnou ne soudružstvím, ale tvrdou mocenskou konkurencí. Následky jejich politického soupeření poznamenaly osudy zas dalších lidí mně blízkých.

Ale dovolte mi začít trochu zdaleka. Vy líčíte různé mocenské směšnůstky posledního dvacetiletí komunistického režimu, a používám zlehčující výraz záměrně, protože Husákovo normalizační „mrtvo“ byl čajíček proti teroru 50. let, který provázel moje mládí. Husákův systém probouzel a vynucoval si přizpůsobivost, a vzájemná nemravnost těch vazeb byla znechucující a odpudivá; jeho totalitní vládnutí se však jako k největší míře násilí uchylovalo ke strašáku a riziku vězení, kdežto teror padesátých let usiloval rovnou o život.

Teror násilných revolucí je nenasytný; jako by nedostačovalo vyvlastnění německých majetků a postátnění dolů, bank a těžkého průmyslu z pětačtyřicátého roku, došlo v únoru 48 podle teorie o nutnosti přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou k dalšímu převratu, nešikovnou demisí ministrů demokratických stran provedeného „parlamentní cestou“; a podle další teorie o zostřování třídního boje se nenasytné násilí usadilo v samém středu systému, političtí protivníci byli vystaveni uměle vykonstruovaným procesům a početným popravám. Násilí, jednou rozpoutané, je nejen nenasytné, má navíc paradoxní podstatu: hubí nejen instituce a lidi sobě vlastní, některé jeho oběti se vzdávají dobrovolně.

Popíšu teď jednu speciální změť událostí z prvních roků padesátých let a svou první školu života.

Jak nám to může být dnes směšné, jedna část pravověrného běsnění probíhala jako spor o charakter umění: proti všem formám buržoasního formalismu byl oficiálně nastolován socialistický realismus. A jak nám to může být ještě směšnější, v tom sporu se střetli dva páni nad kulturou, šéf stranický novin a stranický ideolog Gustav Bareš s liberálnějším Václavem Kopeckým, ministrem kultury, obklopeným básníky a umělci významných jmen, nejoblíbenější byl Vítězslav Nezval. Pro umělce spor znamenal buď profesní uplatnění, nebo ztrátu existence, a literárním prostředím se vedle sebe vinulo hned několik afér.

V roce 1950 Jaroslav Seifert vydal Píseň o Viktorce, a Gustav Bareš, šéfredaktor stranického týdeníku Tvorba, na sbírku objednal zdrcující kritiku. Ochotně ji napsal jiný básník, Ivan Skála, suchý patron, nesahající talentem Seifertovi ani po kotníky. Něžné verše o lidské bolesti nešťastné dívky z Babičky i samotné její autorky Skála rozcupoval na mraky zlobnými výkřiky o zradě na dělnících, neúctě k právě nastolené šťastné budoucnosti lidu a ufňukaném maloměšťáctví. Ani se mi ten text nechce citovat, najdete ho na Googlu. Vyšel honosně pod titulem Cizí hlas v Tvorbě.

Sekernická kritika vyvolala rozporuplné reakce.Tak především se Seiferta nikdo nezastal. Pro stranickou historii to byl renegát z roku 1929, hlavní důvod váhání byl ale zákulisní: vědělo se, že Seifert v jakési vinárně neprozřetelně a nahlas pronesl, že blití francouzských básníků je mu milejší, než básnění básníků sovětských, a blízko sedící Jiří Taufer větu nejen zaslechl, ale i ji udal.Zničující kritika, otištěná v oficiálním stranickém tiskovém orgánu, byla fakticky literární popravou, a Seifert sám se na několik let úplně odmlčel; umírněné prostředí kolem ministra Kopeckého mu radilo, aby se omluvil, i třeba jen v poloveřejném prostředí, například na vedení ministerstva; Seifert ale váhal a Bareš zásadově prohlašoval, že žádnou omluvu nepřijme; Václav Kopecký nakonec Seiferta k omluvě přiměl, stalo se to za přítomnosti Ivana Olbrachta v ústraní ministerstva. Konflikt dvou mocných mužů tím neskončil.

Druhá literární aféra se týkala Vítězslava Nezvala. Socialistické realisty dráždila jeho avantgardní minulost, poetismus a surrealismus byly odepsané směry, a nejdřív si na něm ozkusil zuby Michal Sedloň, v červnu 1949 v Kulturní politice otiskl na Nezvala pamflet. Byl ještě celkem nevinný, hlavní pamfletové ostruhy si vydobyli dva studenti filosofické fakulty, Zdeněk Pachovský a Rudolf Matys. Docela vtipně a v duchu Nezvalovy poetiky prolnuli poetismus s politickým vyznáním:

„V pokoji s růžovou záclonou září tvá nahota, / na niž se vrhám s lačností Skota, / jejž inervuje na úpatí břicha Venušina kóta, / jak společnost, v níž není nadhodnota…“

A tak dál, pamflet se jmenoval Socialistická láska a obíhal v opisech na univerzitě.

Protože se týkal významné osoby, Nezval řídil z ministerstva kultury čerstvě postátněný film, reakce byla zděšená; jeden vysoký funkcionář mému muži soukromě řekl:„Šterne, nepodceňuj to, to je naše rajkovština!“ A Nezvalův přítel Konstantin Biebel, který citlivě vnímal násilnickou atmosféru těch let, se Nezvala veřejně zastal. Podle logiky moci, autoři pamfletu byli vyloučeni z komunistické strany i z univerzity a Kulturní politika, v jejímž dosahu se pamflet šířil, byla zastavena.

Moje maminka si o pamfletu zasvěceně šeptala s mým mužem, mně ale vzrušivá událost až tak nezajímala. Milan Šulc a Antonín Jelínek založili na filosofické fakultě recitační soubor, taky mě pozvali, protože jsem jim tiskla články v Mladé frontě, a ne natruc, ale z přirozeného obdivu jsme sborově recitovali Nezvalovu poetistickou hříčku, Edisona. Milan sledoval vyznění obsahu veršů:

„Jak vás milovat vy cesty bez cíle / vás vy noci trópů sluncem opilé / vás vy světla světel / /vás vy noci hoře¨/ vás vy světla utonulá na dně moře / vás kdož umírali jste tak vesele / budou vás teď bambusoví andělé / A Antonín vytvářel důmyslné odmlky před stupňovaným rytmem. / Ještě vidět stále před sebou svůj stín / ještě rozbíjeti složky žíravin / ještě se zas kůže rukou znovu drobí / ještě najít přístroj k cestě do záhrobí / ještě zpívati a nikdy nemít klid / ještě zapomenut na všechno co drtí / na smutek a úzkost z života a smrti…“

A protože poesie má sklon být bezbřehá, a my byli ochotni ctít jen skutečné básníky, četli jsme u ohně a při hvězdách na Jelínkově chatě Nezvalovu novou skladbu „Z domoviny“,a když vydal svého velkolepého musílka, „Zpěv míru“, a dostal za něj státní cenu, bez rozpaků jsem mu uspořádala celou stranu sobotní přílohy. Naši generaci, která teprve objevovala šíři a lesk poesie dvacátých a třicátých let, a která se vysmívala budovatelským veršovánkám, umělé spory o poetické systémy spíše míjely.

Dokonce bych mohla vylíčit jednu směšnou historku. Byla jsem se svým milencem na plovárně ve Žlutých lázních, a z kabiny se vynořil Vítězslav Nezval. Šel po trávě bos a hrdě nesl své nahé a ukrutánsky veliké břicho, neboť básníkům je všechno dovoleno, i tělesná nedůstojnost a ošklivost. Bylo mi osmnáct a svět mi byl malý, tak jsem se k obdivovanému básníkovi přihlásila. Obhlédl moje plavky, přehlédl mého milence a galantně mi nabídl rámě. Zavěsila jsem se za jeho zalomený loket a vykročili jsme ke kiosku se zmrzlinou. Můj odstrčený milenec, dospělý muž a ctižádostivý architekt, úžasem nad podivnou dvojkou div neomdlel.

Všechna rozvernost však skončila s další aférou: umělý literární konflikt se v Tvorbě prolnul už přímo s politikou. Citlivou záležitostí, bezprostředně spojenou se Stalinem a moskevskými procesy 30. let, byl mocensky nedořešený problém trockismu uvnitř KSČ, z paměti současníků dosud nevyvanula vzpomínka na KOSTUFRU, komunistickou studentskou frakci, která se hlásila k trockismu. A tak když je ve 49. roce chystán proces proti Miladě Horákové, byl mezi 13 obžalovaných uměle včleněn Záviš Kalandra, divadelní a literární kritik a novinář, který ve 30. letech stalinské procesy kritizoval. Byl obviněn z trockismu, ačkoliv se bránil, že samotný trockismus nikdy nevyznával, a při procesu své předepsané doznání nahlas vyslovoval tak ironicky, že bylo jasné, že se nedoznává. V červnu 1950 byli Milada Horáková i Záviš Kalandra popraveni a stíhání trockismu se stává otevřenou záležitostí.

Sektářské běsnění si za objekt zvolí Karla Teigeho, levicového teoretika umění, kritika a výtvarníka. Události na sebe navazují tak hnusně, až je to symptomatické: v říjnu 1951 Karel Teige umírá na infarkt, a jen pár dní po jeho smrti v Tvorbě vychází rozsáhlý dvoudílný článek Mojmíra Grygara pod titulem „Teigovština – trockistická agentura v naší kultuře“. Pro představu: zemí se v té době valí drobné i větší politické procesy jako lavina, podle statistiky jich proběhlo pětatřicet, obviněných bylo 639 osob a v organizované kampani žádalo 6 300 rezolucí ze závodů a institucí jejich smrt.

A za tohoto násilnického moru Michal Sedloň, muž přičinlivý, napíše do Tvorby kritiku na sbírku Konstantina Biebla „Bez obav“. Je to výbor básní, jímž se znejistělý Biebl chce ne zalíbit, ale konformně zařadit a také se ochránit, a Sedloňova kritika není sekyrnická, spíš naopak. Článek je však zalomen do druhého dílu nenávistného psaní o teigovštině, Biebl tu souvislost vztáhne na sebe, a v hluboké nejistotě a v naléhavém pocitu pronásledování se v listopadu 1951 zabije skokem z okna.

Událost to byla otřesná. Hledali se viníci, jak se cítil Sedloň, nevím, ale můj muž, který byl redaktorem Tvorby, si zoufale vybavoval, že den před smrtí s Bieblem v klubu spisovatelů mluvil a nedal si do žádné souvislosti jeho otázku, „a co ty si o mně, Šterne, myslíš“. Vítězslav Nezval, který byl ve dnech Bieblovy smrti v zahraničí, při pohřbu nad rakví plakal, „Kosťo, drahý příteli, proč jsi nezavolal!“ A ve sporu dvou mocenských představ, sporu, který tragickou básníkovou smrtí náhle dostal čistě lidskou tvář, zvítězil ten silnější.

Václav Kopecký, vyzbrojen Gottwaldovou rozčilenou otázkou, odkud se vládne, jestli z Hradu nebo od Prašné brány, v právě probíhajícím tažení proti mocným mužům ve stranickém aparátu, tažení, které vrcholí vykonstruovaným politickým procesem s tzv. protistranickým centrem Rudolfa Slánského, nechá Tvorbu zastavit. Byl to mocný úder – přece jen, Tvorba byla pojem tradicí vázaný až k F. X. Šaldovi. Gustav Bareš, jestli se dobře pamatuji, dost těžce onemocněl, jeho nepřátelé se prý chodili do nemocnice dívat, jestli už umřel. Z druhé strany ho možná zachránilo, že, už potrestaný ztrátou tribuny, se neocitl na seznamu obviněných. V roce 1952, když Slánského proces vrcholí, se Bareš vzdálil z politiky. A když píšu o procesech, neměla bych zapomenut na Ivana Skálu, jehož článek „Cizím hlasem“ spor zahájil. Veřejně v tisku zformuloval heslo té násilnické doby: „Psovi psí smrt!“

A naše drobné osudy v tom velkém kolotoči?

Zastavením Tvorby můj muž ztratil zaměstnání a dost obtížně hledal nové, mezi obviněné velkého procesu se propadl i můj švagr Petr Planer, (má švagrová Eva byla ve vysokém stupni těhotenství) a měl neustále za zadkem dva tajné, moje maminka, protože její musílek měl úspěch a vyšel i v Polsku, napsala dalšího, zvířecí bajky, a já, protože mám umanutý sklon měnit zlé věci v lepší, poslala, a prý dost drzý, dopis Václavu Kopeckému, že můj švagr je nevinný a že by mu, on, můj ministr, mohl pomoci na svobodu. Dopis jsem psala víc kvůli sobě a svému svědomí, nebyla jsem tak naivní, abych čekala odpověď.

Zlý obraz našeho světa hned tak nevymizel, ale současně se prokázalo, co vždycky: že život není jednoznačný. Odešla jsem z redakce studovat na vysokou školu, a nejen mě nevyhodili, ale přednášel nám celý houf vědců a historiků a ekonomů a filosofů vzdorovitých, kteří zformulovali liberalismus šedesátých let, vyjmenuji nejznámější, Josef Macek, Karel Kosík, Milan Machovec, Ivan Dubský; a paradoxně právě díky otřesnému prožitku s Tvorbou jsem se sblížila s Janou Neumannovou, mým tichým světlem v letech soužení a mým bezděčným mostem do zakázaných světů.

Jana byla dcerou Gustava Bareše. Byly jsme zhruba stejně staré a poznala jsem ji díky Stanislavu Neumannovi, mělkému básníkovi a v té dávné době vynalézavému trapiči. Věcné okolnosti nejsou důležité, vybavuji si Janu hlavně na zahradě Neumannovic domu. Vcházelo se na ni brankou, dům stál zasazen do stráně a do vzrostlých stromů, legendární dům S.K. Neumanna, Standova dědečka, a Stanislava Neumanna, slavného herce a Standova tatínka. Možná by byl syn a vnuk uvnitř méně uskřípnutý neuspokojenou ctižádostí, nemít tak slavné předky. To on, šéf nakladatelství, svévolně rozhodl, že matčiny pohádky, inspirované Schweitzerovým působením v Africe, už nezapadají do společensky potřebné literární problematiky; ale to jsem mu neměla za zlé, a dokonce ani to, že na mě dvakrát poslal zamítavý posudek. Nějak jsem chápala, že každý je, jaký je, a nezajímal mě on, ale Jana.

Nikdy jsem nerozpletla Standova manželství, jednu manželku si přivezl z Paříže, její existenci bylo v domě vždy jen tušit, a druhou byla Jana, jaksi ale do rodinných vztahů nevřaditelná. Vždy jsem ji brala víc jako Barešovu dceru. S oběma měl Stanislav syna, jeden se stal ve Francii režisérem, druhý v Čechách hercem. Jana studovala v Moskvě na univerzitě, a když otěhotněla, ptala jsem se, a co si počneš s dítětem? Coby, řekla, budu Julka, byla přesvědčená, že to bude syn, vozit tam a sem.

To vše, co jsem teď napsala, do našeho vztahu zasahovalo jen vnějšně. Jana, když byla právě v Praze, letmo utrousila, že tatínek je ještě v nemocnici, a já řekla, že švagra pořád ještě nepustili z kriminálu domů, a nejdůležitější byly společné literární lásky. Seděly jsme pod vysokým stromem, možná zasazeným ještě S.K.Neumannem, bylo šero, ale Jana otevřela knihu, abych se mohla přidat, a jemně začala zpívat.

„Spi mláděněc moj prekrasnyj / bájuški baju / ticha smotrit měsjac jasnyj / v kolybělj tvaju / Stanu skazyvať ja skazki / pěsenku spaju / tyž dremli, zakryvši glaski / bajuški baju / Bagatýr ty buděšs vidu / i kozak dušoj / pravažať tibja ja vyjdu / ty máchněš rukoj / Stanu ja taskoj tomitsja / bezutěšno ždať / stanu celyj deň molitsja / po nočam gadať. /Stanu dumať što skučaješ / ty v čužom kraju / spi poka zabot něznaješ / bajujški baju. / Dam tibě ja na darogu / obrazok svjatoj / ty jivo maljasjabogu / stav pěred saboj. / Da gatovjas v boj opasnyj / pomni mať svaju / spi mláděněc moj prekrasnyj / bajuški baju“.

Ruština byla pro ni stejně přirozená jako čeština, když se zapomněla, poslala mi z Moskvy dopis napsaný azbukou.

Stýkaly jsme se pokaždé jen krátce a mezi dlouhými přeryvy, buď že mezi námi ležel kus zeměkoule, nebo že kontakt komplikoval Stanislav, důležitý ve svých funkcích a žárlivý ve svých vztazích; anebo že prostě to tak v životě chodí, když se sejdou lidé z různých prostředí. I tak vděčím Janě za mnoho. Kromě toho, že mě naučila zpívat Lermontovovu Ukolébavku, objevila mi Osipa Mandelštama, básníka a vězně sibiřských lágrů.

Některé postavy a osudy vniknou do mysli jako úder. Mocenská ideologie svírala většinu vědomí společnosti jak příkrov, civěla z novin, z knih, z přednášek, z filmů, z politiky, odevšad, a jedna osobní pravda, přesvědčivá svou tragickou opravdovostí, stačila zcela rozbít Stalinův nabubřelý mýtus. Kdo přijal Mandelštama, jeho příběh a jeho poesii, zároveň si rozhodl, kdo z těch dvou je zločinec. Z textů, které Mandelštam psal před smrtí v sibiřském lágru, jsem vybrala motto pro svou knihu: „Jsem snad opravdu člověk živý, bude smrt moje skutečná.“

Od konce padesátých let mi Jana zmizela do času i do prostoru, a jen z faktů se domýšlím, co mohla prožívat. V šedesátých letech se Gustav Bareš marně ucházel o rehabilitaci, mohl ale učit na vysoké škole a stal se dokonce děkanem. Tiše zemřel v roce 1979. Stanislav Neumann byl v šedesátých letech velvyslancem v Polsku, ale i jej, občas vášnivého ideologa, semlel mlýnek normalizace. Nesouhlasil se sovětskou okupací, byl z postu velvyslance odvolán, pro oportunismus ho vyloučili ze strany a hluboké zklamání z poměrů v něm vyvolalo tak palčivou krizi, že se v roce 1970 v psychiatrické klinice oběsil. Byla to skličující smrt, a onou pustou bezmocí se podobala smrti Bieblově. Děsivý oblouk jako by se po dvaceti letech uzavřel.

Živé spoje jsou přetrhané. I Janin syn Julius nedávno zemřel. Dům i zahrada na Žižkově jsou prý zchátralé. Zůstaly jen spoje pomyslné. František Janouch v jedné eseji píše, že na počátku 70. let mu Jana poslala z Prahy do Stockholmu samizdatové vydání Solženicynova „Souostroví gulag“, na jehož překladu do češtiny se taky podílela; on pak pro české vydání našel nakladatele ve Švýcarsku. V sedmdesátých letech poprvé vyšly ve Švýcarsku rozsáhlé dvoudílné vzpomínky Naděždy Mandelštamové, jsou věnovány jejímu muži Osipovi a jsou jedním z nejdůležitějších svědectví o stalinské zvůli 30. let. Jana je v osmdesátých letech přeložila pro český samizdat, vzácný výtisk jsem věnovala Památníku národního písemnictví. A musím se podívat, jestli je Jana v akademickém vydání „Souostroví gulag“ uvedená jako překladatel. Na závěr pak doplním Kafkovu větu: Osobní pravda člověka může být i dějetvorná.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Lukáš Kovanda: Nálada v tuzemském průmyslu už není pod bodem mrazu, ale na něm. Průmyslníkům vadí slabá koruna

11:08 Lukáš Kovanda: Nálada v tuzemském průmyslu už není pod bodem mrazu, ale na něm. Průmyslníkům vadí slabá koruna

Tak lze také číst květnová čísla indexu nákupních manažerů v tuzemském zpracovatelském průmyslu, kte…