Dva autoři naprosto odlišných „rodných listů“ – věku, životní zkušenosti, celoživotní politické a světonázorové orientace – se sešli na stránkách této knihy psané formou dopisů, postupně rozkrývajících jednotlivé vrstvy paměti obou aktérů. Je to z principu dramatická konfrontace: Na jedné straně zkušená literátka (nar. 1930) z elitní pražské rodiny (matka spisovatelka B. Sílová), která byla aktivní účastnicí politického a intelektuálního dění 50. a 60. let minulého století, posléze se ocitla v disentu a po roce 1989 zpátky v „týmu vítězů“. Proti ní o půldruhé generace mladší (1962) novinář, původem z malého města, bez jakýchkoli vazeb na dobové elity, v 80. letech nenápadný hráč na půdorysu samizdatových aktivit a zároveň nepřehlédnutelný novinář nastupující generace. Po roce 1989 většinu času v docela jiném názorovém táboře, než jeho „epistolární“ partnerka. A přece podivuhodnou konvergencí a skrze překvapivé vyprávěcí dobrodružství dospívají ke společným hodnotovým vzorcům. Co je totiž důležité, a zejména pro intelektuála z časů „konce dějin“? Především otevřenost, pravdivost, lidská poctivost, odpovědnost za svá slova a hlavně za své činy. Vnímavost pro argumenty druhých, schopnost zpochybnit zdánlivě nedotknutelná dogmata, umění uznat pravdu, i když je mi nepohodlná. Dopisový duel Evy Kantůrkové a Petra Žantovského je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm. Zrcadlem nastaveným nejen mezi autory navzájem, ale i mezi nimi a čtenářem, a hlavně plynoucímu času – jemu navzdory. Pro tento miniseriál vybíráme texty z pera Evy Kantůrkové – vždyť právě ona je onou jubilantkou. Knihu si můžete objednat na adrese info@ceskacitadela.cz.

Chvála pravdy

Přijímám onu skvělou větu Franze Kafky: nemůže každý pravdu vidět, ale každý může být sám pravdou. Kafka, ten skeptik a tvůrce kontradikčních světů, v ní předem člověku odpouští nedostatečnost a omezenost jeho poznání, a současně mu neubírá na rozměru jeho originální individuality: může být sám sobě svou pravdou. Věta je sympatická i tím, že se odvrací od pojetí pravdy s velkým P, pravdy jako kánonu, všeznalé pravdy zasvěcenců. Anebo také nadlidské pravdy Boží. Věta hovoří o pravdě někoho, něčeho, pravdě o někom, o něčem. O pravdě vymezené tématem. Z podobných důvodů miluji knihu Stephena Hawkinga o teorii všeho. Ono „vše“, co zkoumá, je vesmír a jeho počátek, tedy téma závratné, ale svět je to fyzikálně určitelný a pravda o něm, byť je konečný výsledek té teorie nejspíš nedostižný, by byla pouze a jedině prostou shodou tvrzení se skutečností. Pravdou ověřitelnou, věcně dostupnou, neiluzivní, neabstraktní. Přitom by to mohla být pravda absolutní.

Od svého objevu filosofy má pravda mnoho výkladů, teorií a názvů, v Kafkově pojetí je to pravda ryze individuální. To ale její význam nijak nesnižuje, protože sama individualita má dar a schopnost dobrat se pravdy širší, než je ona sama; a Kafkova věta tedy taky znamená, že prostřednictvím pravdy o sobě můžeme pronikat do pravdy světa kolem sebe. Doufám, že mě teď nenařknete z tautologie.

Kafkovu větu jsem jako vstup do této kapitoly volila i z jiného důvodu: fascinuje mě Vaše otevřené psaní, zejména to do internetových listů. Vystavená mu slovo po slovu, a taky protože s Vámi často nesouhlasím (při čemž nesouhlas nevedu jako vždycky to správné stanovisko), postupně mě Vaším vlivem opouštějí naučené, získané a prověřené zábrany. Spolehlivou zábranou je odstup, postavení pouhého svědka, pozorovatele, popisovače a člověka bez názoru. Výborná je taky nuda objektivity: snášíte důkazy tak dlouho a tak doširoka, až se ocitnete v beznázorovém bludišti. Tak dalece vyhýbavá nejsem, jen jsem se naučila vážit obrazy i slova, být v úsudku zdrženlivá, nepřít se, hledat pro i proti. A v dialogu s Vámi se mi ten způsob jeví jako nedostatečný. Jednou mi řekl Václav Černý, už ani nevím, při které knize to bylo, „moc mudrujete“. Na otevřenost se nedá reagovat mudrováním, jen taky otevřeností.

Bouřlivá období, podobá tomu Vašemu, kdy slova volila bezprostřední a čerstvá znalost, palčivá zkušenost a pohotová představivost, jsem měla i já, a podobně jako Vy jsem si nadělala spoustu nepřátel. O jedné mojí knize, která si našla pro své hrdiny předobraz ve vlastnostech tří mocných mužů, mi dobrý přítel a uvážlivý kritik Milan Jungmann napsal, „ty máš tu nevýhodu, že tobě vydají všechno; ale já tu knížku recenzovat nebudu.“ Jistěže ani té knihy, a ani jiných nelituji. Jazykem zenovsky vznešeným řeknu, že život je cesta, a ta je křivolaká, vede z kopce i do kopce, vrací se do protisměru, a jazykem plebejsky vyzývavým to vyjádřím přízemněji, že „cesta je štěrk a prach a udusaná hlína“, a spisovatel se ze své cesty nevymkne. Jak se pak v běhutém času mění její scenerie a podloží, mění se i témata a styl a způsob vyprávění, a já přišla na chuť zdrženlivosti. V posledních letech tím spíš, že na nás stále drzeji dorážejí styl a řeč značně nezdrženlivé, a jim se nechci podobat.