V loňském roce  dostal Martin Nezval významnou Krameriovu cenu, která souvisela s jeho románem Holky z nezisku. Jaroslav Bašta tehdy prohlásil: „Po přečtení Holek z nezisku mě zamrazilo. Takhle otevřeně nikdo problémy našeho světa ještě nikdo nepopsal. Asi je málo tricksterů.“ Přitom jde takříkajíc o veselou knihu, při níž si člověk nemůže nevzpomenou na Haškovský pohled na svět. A nyní Martin Nezval přišel s poutavým románem Smát se nahlas, o životě Jaroslava Haška. Jde o zcela neotřelý pohled na tuto osobnost.

Martin Nezval, Smát se nahlas

Vaše posedlost Jaroslavem Haškem je pověstná. Co vás na fascinuje? 
„Hašek mě fascinoval už od mých devíti let. Táta mi přes něj vysvětloval, jak zůstat sám sebou a zároveň si nenechat přerazit od systému páteř. Protože páteř sice máme, ale ne proto, abychom si ji nechali od systému přerazit. A v dnešní pokrokově dekadentní době se tahle otázka stala znovu vysoce aktuální. 

K románu o Jaroslavu Haškovi mě přivedla polemika, kterou spolu v tisku vedli v roce 1969 Milan Kundera a Václav Havel. Zatímco Václav Havel směřoval k mučednickému disidentství, Milan Kundera se tomuto postoji de facto smál. A Havlovu cestu nazval morálním exhibicionismem.   Neviděl smysl v tom, že se člověk nechá zavřít, aniž by tím cokoliv změnil. Kundera jako romanopisec a umělec vnímal to, co vnímá každý velký romanopisec a umělec. Absolutní pravda neexistuje. Ideologický román, k lítosti ideologických pošuků, nemůže nikdy fungovat. Jediná možnost, jak vytvořit román, který postihne neznámou stránku lidské existence (jiné romány nemá cenu psát), je vnímat svět s odstupem. Nebrat systém vážně.To byla Kunderova cesta. Jako to byla cesta Dostojevského, Cervantese, Kafky, Hellera, Haška a mnoha jiných skvělých romanopisců.