Petr Brandtner: Smát se nahlas s Martinem Nezvalem

V loňském roce dostal Martin Nezval významnou Krameriovu cenu, která souvisela s jeho románem Holky z nezisku. Jaroslav Bašta tehdy prohlásil: „Po přečtení Holek z nezisku mě zamrazilo. Takhle otevřeně nikdo problémy našeho světa ještě nikdo nepopsal. Asi je málo tricksterů.“ Přitom jde takříkajíc o veselou knihu, při níž si člověk nemůže nevzpomenou na Haškovský pohled na svět. A nyní Martin Nezval přišel s poutavým románem Smát se nahlas, o životě Jaroslava Haška. Jde o zcela neotřelý pohled na tuto osobnost.

Martin Nezval, Smát se nahlas

Vaše posedlost Jaroslavem Haškem je pověstná. Co vás na fascinuje?
„Hašek mě fascinoval už od mých devíti let. Táta mi přes něj vysvětloval, jak zůstat sám sebou a zároveň si nenechat přerazit od systému páteř. Protože páteř sice máme, ale ne proto, abychom si ji nechali od systému přerazit. A v dnešní pokrokově dekadentní době se tahle otázka stala znovu vysoce aktuální.

K románu o Jaroslavu Haškovi mě přivedla polemika, kterou spolu v tisku vedli v roce 1969 Milan Kundera a Václav Havel. Zatímco Václav Havel směřoval k mučednickému disidentství, Milan Kundera se tomuto postoji de facto smál. A Havlovu cestu nazval morálním exhibicionismem. Neviděl smysl v tom, že se člověk nechá zavřít, aniž by tím cokoliv změnil. Kundera jako romanopisec a umělec vnímal to, co vnímá každý velký romanopisec a umělec. Absolutní pravda neexistuje. Ideologický román, k lítosti ideologických pošuků, nemůže nikdy fungovat. Jediná možnost, jak vytvořit román, který postihne neznámou stránku lidské existence (jiné romány nemá cenu psát), je vnímat svět s odstupem. Nebrat systém vážně.To byla Kunderova cesta. Jako to byla cesta Dostojevského, Cervantese, Kafky, Hellera, Haška a mnoha jiných skvělých romanopisců.

Takže máme dvě možnosti. Buď vyznávat morální exhibicionismus, anebo nebrat systém vážně, jako to dokonale dokázal právě Jaroslav Hašek, čímž ve Švejkovi odhalil další neznámou stránku lidské existence.
Teď řeknu něco, za co mě sluníčkáři upálí. Kdo udělal pro listopadovou revoluci v roce 1989 víc? Havel nebo Jakeš? Tvrdím, že Milouš Jakeš. Poté, co pronesl svůj slavný projev v Červeném Hrádku, zcela změnil situaci ve společnosti. Jakešovo blábolení bylo už tak mimo, že i ten nejloajálnější občan pochopil, že socialistický systém nelze brát vážně. To pochopili policisté, vojáci i lidoví milicionáři. Pád byl už jen otázka týdnů. Tomu už zkrátka nešlo velet. Protože i ten poslední hlupák pochopil, že je chytřejší, než celá ta komunistická věrchuška. Od Jakešova projevu v Červeném Hrádku už nikdo komunisty vážně nebral.

Jakmile se tahle nálada rozjela, nastartovat revoluci už byla hračka. Dle mého udělal Jakeš pro politické změny v roce 1989 víc než Havel. A kdyby měl Václav Havel smysl pro absurdní humor, tak by ho před národem za jeho projev v Červeném Hrádku vyznamenal. Havel pak už de facto přišel k hotovému. Socialismus nerozložila odhodlanost Slováků, Moravanů a Čechů nechat se zavírat a mlátit pendrekem, ale skutečnost, že systém se absolutně zesměšnil.

A v tomto kontextu si položme otázku:Nakolik je možné brát současný liberálně progresivistický systém vážně?A kolik lidí už získává pocit, že jsou chytřejší než ti, co jim chtějí vládnout? Až těchto lidí bude většina, budu asi poslední, kdo si bude myslet, že politici jsou chytřejší než já.“

Dnes je Hašek zobrazován jako kritik bolševismu, který v Rusku prošel deziluzí. Předchozí režim ho naopak oslavoval jako zapáleného revolucionáře. Byl Hašek komunista, nebo nebyl?
„Jistě, byl to komunista! A taky zrádce legií! A taky zradil císaře pána. A proto ho miluju. Dokázal se vysmát jakémukoliv systému a žádný nebral vážně. A zároveň to byl mimořádně odvážný člověk, který byl dvakrát odsouzený k smrti. Takže měl zkušenost jako Dostojevský, který už stál před popravčí četou, když přišla milost od cara. Proto napsal tak jedinečný román jako je Švejk. Je v tom jeho celoživotní zkušenost.

Politik, který se nespojí s ideologii, končí. Nicméně romanopisec končí, jakmile se s jakoukoliv ideologií spojí. Když Hašek psal v letech 1921-1922 Švejka – tenhle světově nejpřekládanější humoristický román – věděl, že žádné ideologií ani žádnému systému není možné věřit. V tomto má naše generace podobnou zkušenost. V 90. letech jsme ochutnali tu neskutečně opojnou svobodu. Dnes se jen vracíme k tomu, co známe už z 80. let, a co jsme už ani tehdy nedokázali brát vážně. Byť jsme kupříkladu na vojně švejkovsky plnili příkazy doby. Třeba na buzerplace v Boru u Tachova jsme jako vysokoškoláci zpívali při pochodu tak zapáleně bojové písně, až nám to museli zakázat. Prý to vypadalo jako parodie. Ale zároveň nám to nemohli prokázat.“

Hašek, jak ho pojímáte ve svém románu Smát se nahlas, ničím nepřipomíná bohéma a opilce. Je spíše hrdinou z antického dramatu, Odysseem, jehož osud končí tragicky. Proč jste se ve ztvárnění postavy natolik odchýlil od obvyklého pojetí Haškova života?
„Na Jaroslavu Haškovi mě nezajímají hospodské historky, které se na něj váží, ale jeho myšlení. Myšlení, které mu umožňovalo zůstat sám sebou a vysmát se každému systému. A zároveň si nenechat od systému – v rámci morálního exhibicionismu – přerazit páteř.

Žil v podobně dekadentní době jako my. Tehdy končila doba velkých císařství, zatímco my žijeme v době, kdy končí euro-americká civilizace. Po vzoru dekadence Svaté říše římské míří naše civilizace patrně ke svému konci. Nestane-li se zázrak. Zatímco tehdejší doba byla těhotná I. světovou válkou, dnes je doba těhotná III. světovou válkou (i když tajně doufám v potrat). Jako vysoce inteligentní a odvážný člověk si Jaroslav Hašek absurditu doby velmi přesně uvědomoval. A aby mu doba nepřerazila páteř, tak si vybudoval skvostnou strategii souhlasu. A svým souhlasem zachránil spoustu lidí, a to včetně legionářů, před jistou popravou. Byl neskutečně odvážný. Ne náhodou dostal vyznamenání za hrdinské chování v boji od Rakušanů, od legionářů i od bolševiků. Legionář a pozdější generál Richard Medek mu po válce jednou řekl: „Kdybychom tě v Rusku chytli, celou noc bych s tebou pil a ráno bych tě nechal zastřelit." A Hašek mu odpověděl: „Kdybychom tě chytli my, tak bych s tebou celou noc pil a ráno bych tě nechal utéct." A tahle věta říká o Haškovi vše.

Takže Hašek byl opravdu v jistém smyslu Odysseem. A když se na konci roku 1920 vrátil do vlasti, stejně jako na Odysea na něj nikdo s otevřenou náručí nečekal.

Jeho zkušenost s válkou by nám měla být poučením. Žádný systém neberme tak úplně vážně, a zvláště si nenechme namluvit, jak se to dnes děje i z nejvyšších míst, že dobrá válka je lepší než špatný mír. Kdo si román Smát se nahlas přečte, pochopí, jak nápadně se dnešní situace podobá situaci před sto lety. A to včetně Ukrajiny. Ukrajiny, ze které museli čeští legionáři prchat, neboť kvůli nepřátelství k Rusům vládci Ukrajiny pustili Němce až na hranice Ruska. A Němci bez milosti Čechy stříleli, protože pro ně to byli zrádci a zběhové z rakouské armády.“

Román Smát se nahlas je psaný v první osobě, přičemž vypravěčem není nikdo jiný než Jaroslav Hašek. Není to drzost?
„Samozřejmě že je. Román je dialogem s touto drzostí. Jaroslav Hašek se v něm vrací na tento svět, aby partě divadelníků ukázal, zač je v Pardubicích perník. Respektive – aby jim zničil představení, protože chtějí hrát o jeho životě. Hašek považuje za drzost, že tihle cápkové, co neví nic o životě, chtějí interpretovat jeho život. V románu se prolínají dvě linie. Minulost a současnost. A my i Hašek – zjišťujeme, že se za těch sto let až tak moc nezměnilo. Stejní užiteční idioti, stejní fangličkáři, stejní kumpáni… Až se těm podobnostem musíme smát. Protože, jak říká motto románu vypůjčené od Marka Twaina: „Humor nevzniká z radosti, ale ze zoufalství a z nepohody.“ Vlastně je to veselá kniha. To mně těší nejvíc, když mi čtenáři řeknou“ „Smáli jsme se, až nás mrazilo v zádech.“

Po přečtení románu jsem usoudil, že jste stále ještě nepochopil, že není dobré být politicky nekorektní.
„V tom vám musím odporovat. V České republice neexistuje politicky korektnější člověk než já. Ani paní Ursula von der Leyenová nectí evropské hodnoty tak jako já. Politicky nekorektní jsou moje postavy. Ony vůbec nedbají na mé domluvy či kritiku.“

V polovině devadesátých let probíhala v Lidových novinách anketa, v níž měli dotazovaní jmenovat knihu, která je ten rok nejvíc zaujala. Zdena Salivarová, manželka Josefa Škvoreckého, a Irena Zítková, nakladatelská redaktorka, která měla jako první odvahu vydat Bohumila Hrabala, tehdy daly vaši knihu Anna sekretářka na první místo. To stačilo, aby se staly terčem útoku pokrokových intelektuálů. Jak na tyto útoky proti vašim románům vzpomínáte?
„Bylo to vesele období, kdy česká pokroková kulturně intelektuální fronta měla dva hlavní nepřátele. V rámci literatury jsem to byl já a v rámci hudební produkce Dan Landa. Pochopitelně jsem se těm dvěma skvělým a odvážným dámám za českoupokrokovou kulturně intelektuální frontu veřejně omluvil. Koupil jsem kvůli tomu inzerát v Právu. Korunu tomu dodal Josef Škvorecký, který se za mě i za svou ženu a za Irenu Zítkovou postavil, a ještě mi napsal skvostnou předmluvu k románu Zlatí hoši. Vlastně jsem se díky nim začal přátelit s mými idoly Josefem Škvoreckým a Vladimírem Páralem. Vladimírem Páralem, který o mně prohlásil, že jsem se vřítil do české prózy jako bombardér. Devadesátá léta prostě byla úžasná. Byl to čas her a malin nezralých.

Později jsem zažil ještě jeden velký útok pokrokové intelektuálně kulturní fronty. Když Režisér Tomáš Vorel natočil film podle mého románu Ulovit miliardáře. Ale stejně přišlo dost lidí. Útoky utichly, až když Miliardář vyhrál jakýsi festival v USA. A dnes má film, poté co se dostal z kin na youtube, kolem dvou milionů shlédnutí, pokud sečteme všechny oficiální verze na internetu.“

Vloni jste dostal Krameriovu cenu. Co pro vás znamenala?
„Tohohle ocenění si velmi vážím. Přišla od lidí, kteří se nebojí myslet jinak a nepatří ke konformnímu stádu, které spatřuje avantgardu v tom, že postavu Švejka hraje žena a tupí diváci na představení nechodí.

Ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych cenu vrátil, jak to dnes pokrokoví lidé vyžadují. Ale bavili jsme se představou, jak by tohle prázdné gesto vládnoucí progresivní menšina, šířící s láskou nenávist, hlasitě ocenila.“

Proč Jaroslava Haška elity nenávidí? Byť patří mezi nejvíce překládané autory na světě, dosud mu například ještě žádný prezident nedal vyznamenání in memoriam.
„On snad dokonce nedostal ani žádnou literární cenu. Zaujalo mě, nakolik se život Jaroslava Haška podobá životu Jacka Londona. Ten vlastně řešil od počátku stejnou otázku jako Jaroslav Hašek. Narodili se ve stejné době – Hašek v Evropě a London v USA. Oběma brzy zemřel otec, takže od 15 let museli oba živit rodinu. Oba časem žili jako tuláci, oba prožili těžká léta ve studených krajích a oba zemřeli ve 40 letech. Oba inklinovali k anarchii, neboť v dětství ochutnali bídu. Oba inklinovali k levici. Hašek byl anarchista. Od roku 1905 ho sledovala policie. V ruské revoluci se řídil heslem: žádná moc státu, všechna moc sovětům, tedy obci. Něco na úrovni pozdějších izraelských kibuců. Jenže záhy z toho vystřízlivěl.

To, že dnes dělají z Haška jeho příznivci antikomunistu, je stejná pitomost, jako když z něho nepřátelé dělají komunistu. Ten chlap měl nadhled nad každým režimem. Nevěděl, proč by o jeho životě měli rozhodovat vykukové, kterým se podařilo obalamutit dostatečný počet voličů. A proto se ho mocní bojí i dnes. Václav Havel při výročí NATO dokonce pronesl, že Švejk už nesmí být vzorem pro naše vojáky. To je důkaz, že Švejka nikdy nepochopil. Nebo ho jen přestal chápat poté, co souhlasil s mírovým bombardováním Sarajeva.“

Herci v románu Smát se nahlas docházejí k tomu, že ideálním představitelem Haška i Švejka by byl francouzský herec Jean Paul Belmondo. Proč?
„Prvorepublikové elity i legionářské hlavy Švejka nenáviděly. Boural mýtus o českém barvotiskovém hrdinovi, který chtěli vystavět. Proto celkem rafinovaným způsobem přesvědčili Josefa Ladu, aby Švejka zobrazil jako tlustého asexuálního a zbabělého chlapíka, kterého nebude chtít nikdo následovat. Tuhle Ladovu kresbu Hašek nikdy neautorizoval.

První Ladova kresba Švejka, která byla na titulu prvního vydání, a kterou Hašek autorizoval, zobrazovala Švejka jako šlank chlapíka, takového až Belmonda, který si hraje se světem. Něco jako Jan Tříska za mlada, či dnes Jakub Prachař. Kdyby lidé vnímali Švejka jako přitažlivého chlapíka, který je vtipný a na kterého si nikdo nepřijde, byl by dnes pro Čechy a Moravany důležitým vzorem. A toho se mocní báli. Proto se uchýlili k úskoku a Švejka vizuálně asexualizovali. Byť si to v románu rozdá s milenkou nadporučíka Lukáše 6x a v krizi se chová odvážněji než všichni ostatní. A nikdy nezradí přítele, i kdyby přítel neměl pravdu, viz rvačka s Maďary po boku sapéra Vodičky. Švejk nikdy nikoho nepomlouvá, nezávidí, nezrazuje, a zároveň se svým důvtipem dokáže ze všeho dostat. Tyto čtyři hodnoty pro Francouze symbolizuje právě Belmondo. A proto lituji, že Belmondo nikdy nehrál Švejka. Byl by to ideální představitel, skrze nějž bychom pochopili tu skutečnou moc bezmocných.“

Co ztrácejí mladí lidé tím, že již Švejka neznají?
„Obecně ztrácejí tím, že nečtou. A když nečtou Švejka, potom naletí každé Grétě.“