Otázka zní, kdo si hraje a kdo si zahrává, zda další koalice bude velká, anebo spíše „smíšená" nebo jakou mírou hodnotit pojem „malé změny". „Malou změnou" může být nahrazení primátora, stejně jako rozhodnutí ho neměnit a naopak změnit obsazení postů radních. Jde o to, co čím poměřujete a v jakém časovém horizontu přemýšlíte.

Situace v Praze tak připomíná spíše než čitelnou šachovou partii rychlé míchání karet, kdy na konci můžete mít ruku plnou trumfů, stejně tak jako plív a pak záleží jen vás, jaký dojem vzbuzujete na okolí.

Příklad Jiřího Dienstbiera může být inspirací. V pražské ČSSD byl do loňských komunálních voleb Dienstbier, jak to slušně říci, naprostá nula. Pracoval v AK Mariána Čalfy, s níž měl a má velmi dobré vztahy jeho dnešní největší soupeř Petr Hulinský. Kdo stál za rozhodnutím vedení pražské ČSSD oslovit Jiřího Dienstbiera s nabídkou, zda by se nestal volební marionetou, se dnes vedou spory. Nicméně oba zmiňovaní autoři nápadu si dnes sypou popel na hlavu (není třeba je jmenovat :-) ).

Dienstbier - který podle několika na sobě nezávislých zdrojů přislíbil, že nebude vystupovat proti jakékoliv variantě koalici na magistrátu výměnou za to, že mu bude přepuštěno místo poslance - si však po volbách náhle vzpomněl na svoje disidentské mládí a slib neslib, postavil se proti velké koalici ODS a ČSSD. Muselo ho po dlouhé době živoření na okraji české politiky oblažit, že se disidenství opět vyplatilo: postupně získal díky tomu křeslo senátora, místopředsedy strany (aniž by za ním stála jeho domovská stranická organizace) a posléze i post stínového ministra spravedlnosti, což do té doby neznámého právníka v konkurenci s Marií Benešovou muselo těšit o to více. Dnes je nejoblíbenějším politikem, což podle některých vede Dienstbiera k tomu, že už vidí limity i stávajícího předsedy a jeho spojence Bohuslava Sobotky.