Nejen z pohledu české justice jsou však důležité především tyto tři: ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil nepostaví mimo službu čtyři státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ), na které podal z popudu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana kárnou žalobu s návrhem na zbavení funkce, kárný návrh vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvána na šéfa jihomoravských žalobců Petra Coufala a Pospíšilův odpor (společně s ministrem vnitra Janem Kubicem) proti tomu, aby místopředsedkyně vlády Karolina Peake koordinovala práce na zákonech, které se týkají reformy justice a policie.
Zemanův odsun
První československá republika měla několik výjimečných institutů, které tento křehký ostrůvek jakés takés demokracie uprostřed postmonarchistické střední Evropy udržovaly při životě bez vnitřních otřesů, tedy převratů a revolucí. Vedle osobnosti Tomáše Garrigue Masaryka, který jako demokratický mocnář vykonával všeobjímající dohled nad zemí, kterou si vyvzdoroval, to byl český průmysl a kapitál, kterému - zvláště v posledních desetiletích – habsburská monarchie byla svými poměry ve všech směrech „malá“ a pak také něco, k čemu se ještě dnes ve státních institucích osvícení úředníci s nostalgií vrací: institut trestu v podobě služby na Podkarpatské Rusi.
Takový nehodný, neposlušný či příliš ambiciózní státní úředník, policista, ale i žalobce či soudce byl prostě za trest poslán na nějakou dobu do Užhorodu či jiného města nebo vesnice na východě republiky, čímž přišel o kontakty a jeho případné kverulantství se odbývalo naprosto bez zájmu pražských kruhů a tedy i bez reálného dopadu na společenské dění. Prostě bez skandálu, jak se tehdy decentně říkalo průseru.
Člověk nepřišel o funkci, ani o hmotné statky, v mnoha případech si dokonce funkčně i platově polepšil, pouze byl zbaven možnosti působit nevhodně na své okolí. Zvláště byl-li ženatý, tak jeho chuť mstít se pod vahou kyselých obličejů jeho něžného protějšku, před kterými mohl utéci pouze do užhorodských hospod, z nichž ta nádražní byla hotový luxus, opadávala, až vyprchala úplně a tak po nějaké době, kdy byl v nemilosti, se mohl vrátit zpět. Buď se totiž mezitím vyměnil jeho šéf, nebo se změnila politická situace, anebo se prostě na jeho jiné názory jednoduše zapomnělo.
Bohužel, dnes taková možnost chybí a zvláště poslední dění v justici připomíná spíše poválečný odsun jedné nechtěné skupiny obyvatel, v tomto případě státních zástupců, než standardní demokratický proces. Není asi náhodou, že architekty tohoto „řešení“ jsou bývalí komunističtí vojenští prokurátoři, kteří po příchodu líbivého Pavla Zemana na Nejvyšší státní zastupitelství zcela ovládli tuto instituci a jali se aplikovat svoji osobní mstu metodami, které jsou jim z minulosti vlastní.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz