Často tyto teorie pochází z pera historizujících publicistů, kteří v Thatcherové a také americkém prezidentovi Reaganovi vidí hlavní strůjce konce komunistických režimů počínaje právě Sovětským svazem. Jak tomu však bylo doopravdy? 

 

Když baronka Thatcherová nastupovala do proslulé Downing street č. 10 v roce 1979 do funkce premiérky, byla zahájena spolu s USA a militantním prezidentem R. Reaganem (zvolen 1980, úřadu se ujal 1981) éra ofenzivní zahraniční politiky vůči SSSR a jeho satelitům. V roce 1983 označil Reagan SSSR za říši zla, s níž je nutno zatočit pokud možno po linii vojenské a ,,uzbrojit" jej . V té době hrálo do karet spojenému duu Thatcherové a Reaganovi též mezinárodní postavení SSSR, který se nacházel po invazi do Afghánistánu v roce 1979 v zahraničně - politické defenzivě. Reagan spustil navíc ,,svůj" projekt tzv. Hvězdných válek (SDI - Strategic Defense Initiative), kterým chtěly USA dosáhnout strategické obrany (a později převahy) proti jaderným zbraním a balistickým střelám Sovětského svazu.

 

Thatcherová si pak získala respekt svým tvrdým postojem ve válce o Falklandy (Malvíny), kde ukázala silně militantní, avšak rozhodný postoj, a tím si de facto zajistila v dalších volbách své znovuzvolení ministerskou předsedkyní. Tyto postoje obou významných aktérů mezinárodní politiky 80. let pak vlastně předurčily jejich vztah vůči SSSR.

 

V polovině 80. let vrcholila v SSSR krize následnictví. Po Brežněvově éře, která v zahraničně - politické linii znamenala oslabení SSSR, ve vnitropolitické však dokázala postupovat vůči obyvatelstvu pragmaticky a dosáhla jisté stabilizace, bylo otázkou, kdo po tomto ,,gensekovi" nastoupí. Na konci roku 1982 padla volba na šéfa KGB J. Andropova, který se snažil o částečnou reformu skomírajícího hospodářství Svazu a snažil se bojovat s přebujelou korupcí. Na počátku roku 1984 však Andropov umírá a vesla se chopil K. Černěnko. Ten byl představitelem ,,gerontokracie" v politbyru a jeho nevýrazné vůdcovské schopnosti Sověty prakticky nikam neposunuly. Ostatně na práci neměl dostatek času, protože v březnu 1985 zemřel.

 

Potom se strhl boj reformně uvažujících komunistů s konzervativci. B. Jelcin, pozdější ruský prezident, intrikoval proti M. Gorbačovovi, proti němu stála i spojená opozice v čele s Baklanovovou klikou ( a dalšími konzervativci - B. Pugem, G. Janajevem a dalšími). Gorbačov se nakonec dokázal proti konzervativcům prosadit a stal se v březnu 1985 generálním tajemníkem KSSS.

 

Ve svém boji proti reakční konzervativní klice uvnitř politbyra a ,,starým" komunistům - Rusakovovi, Tichonovovi, částečně ,také ,přestárlému" Molotovovi, se mu podařilo zavést dílčí reformy, které SSSR otevřely více světu. Perestrojka a tzv. glasnost patří k základním pozitivním kamenům jeho práce. Současně byl příznivcem postupného odzbrojení balistických raket a nukleárních zbraní jak v SSSR samotném, tak USA. ,,říše zla" se zvolna otevírat, což Thatcherovou s Reaganem překvapilo, protože počítali s pokračováním zkostnatělé politiky reprezentované právě tzv. gerontokracií ve vedení KSSS. Reagan s Thatcherovou museli brát vstřícné Gorbačovovy kroky na vědomí a podle toho pružně upravit své plány na ,,uzbrojení" SSSR nukleárním a strategickým arsenálem USA.

 

Hlavním problém v otázce zbrojení však ležel v polovině 80. let již trochu někde jinde. Těžiště ,,nukleárních závodů" se mělo přesunout na neutrální půdu ke kulatému stolu a směřovalo jednoznačně k odzbrojení, nikoliv k uzbrojení, jak často slyšíme ze sdělovacích prostředků. Série tří hlavních jednání, které po sobě následovaly od roku 1985 do roku 1987 v islandském Rejkjavíku, Washingtonu a Moskvě učinily de facto konce závodům ve zbrojení prakticky od roku 1945, kdy USA vyzkoušely jako první stát atomovou pumu (SSSR ji vyzkoušel až v srpnu 1949). I když jednání v Rejkjavíku neskončily úplným úspěchem, došlo záhy ke strategickému omezení sovětských balistických raket SS - 20 a amerických Pershingů ve střední Evropě. Tento trend pak v závěru 80. let zesílil a o nukleárním uzbrojení, natožpak válce snili jen ultrakonzervativní kliky v Pentagonu či sovětském Narkomindělu. 

 

Plány amerického prezidenta a Thatcherové tak vlastně selhaly. Nepotvrdila se Reaganova domněnka o vojenském ,,uzbrojení" SSSR a vnitřní korozi režimu, protože druhá polovina 80. let se jednoznačně nesla v odzbrojovacích jednáních na nejvyšší úrovni. Co se týče vnitropolitického vývoje v SSSR, Gorbačov jasně deklaroval, čímž vlastně popřel Brežněvovu doktrínu omezené suverenity, že politický vývoj v politických satelitech Svazu je jejich vlastní autonomní volbou a Sověti do něho nebudou nijak zasahovat. De facto tak rehabilitoval československý reformní proces v roce 1968 , i když samozřejmě nepřímo, jinak to ještě nebylo v té době možné (k plné rehabilitaci ,,Pražského jara" došlo v prosinci 1989, dřív to udělalo již Polsko, postupně se přidaly i další státy - Bulharsko atd.). Za zmínku stojí i Gorbačovova snaha z června 1989, kdy usiloval o zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti, tedy necelý půlrok předtím, než to udělalo československé Federální shromáždění 29.11. 1989.

 

Odzbrojovací konference tak zpřetrhaly duu Reagan - Thatcherová jejich vlastní plány. Primární příčinou pádu komunismu v SSSR totiž nemohla být prohra v závodech o zbrojení, které již nebyly, jak jsme uvedli jinde, otázkou na pořadu dne, nýbrž postupná vnitřní koroze systému. I přes snahu o prosazení dílčích ekonomických reforem Gorbačovova týmu (např. zákon o státním podniku z roku 1987, který napodobili i čeští soudruzi) byly hlavními příčinami hospodářská vyčerpanost režimu a především odmítnutí politických a ekonomických špiček dále na tomto systému participovat. Gorbačov, ač nechtěl, spustil svou snahou o částečnou demokratizaci dominový efekt, který se přelil i do zemí v sovětském bloku. Vývoj v SSSR za Gorbačova na druhé straně potvrzuje obecné pravidlo o tom, že jakmile se začne totalitní režim demokratizovat, dříve či později, pokud se opět ,,neutáhnou šrouby", se tento režim zhroutí. 

 

Příčiny pádu komunismu jsou samozřejmě hlubšího rázu a na jejich podrobnou analýzu zde není prostor, nicméně označit jako hlavní důvod pádu sovětského impéria fakt, že byl SSSR ,,uzbrojen", není pravdivý a je velmi zavádějící. Proto se nedá ani konstatovat, že Reagan a Thatcherová někoho ,,uzbrojili" a ,,vyhráli" studenou válku. Pozitivní podněty vzešly od ,,Gorbiho", na západě velmi populárního, který pochopil, že jakákoliv reminiscence na karibskou krizi z roku 1962, kdy svět skutečně stál na prahu třetí světové války, je prakticky nemožná, a podle toho uzpůsobil svou zahraniční politiku.