Příslušný zákon bude platit od 1. ledna příštího roku a bude ve své podstatě návratem do normalizačních podmínek, kdy komunisté své nepohodlné odpůrce trestali prací, kterou paradoxně propagandisticky vždy a všude velebili jako základní hodnotu pracujícího člověka. Je tak zřejmé, kde ministr práce a sociálních věcí a místopředseda TOP 09 Jaromír Drábek čerpal inspiraci.
Konkrétní ustanovení „sociální reformy", která na podzim prošla hladce schvalovacím procesem, hovoří jasným jazykem: kdo si sám nenajde práci do dvou měsíců, bude vyzván příslušným Úřadem práce, aby přijal veřejně prospěšnou práci v rozsahu 20 hodin týdně. Taková práce samozřejmě není nijak honorována. Pokud by dotyčný odmítl, tak by byl automaticky vyřazen z evidence uchazečů o práci, výjimku by tvořili lidé, kteří doloží, že nemohou práci ze zdravotních důvodů vykonávat. Na druhou stranu není jasné, kdo by se měl veřejně prospěšným pracím podrobit, jestli bude probíhat konkrétní selekce podle nějaké metodiky, např. podle délky registrace uchazeče na Úřadu práce.
Institut veřejně prospěšné práce je zcela nesmyslné a ponižující opatření, které má lidi bez rozdílu trestat, nikoliv jim skutečně pomoci k nalezení vhodného zaměstnání. Pravice zkrátka přistupuje k lidem na Úřadu práce jako na neúspěšné a neschopné lemply, kteří si tam jdou toliko pro podporu. Nedělá rozdíly mezi těmi, kdo chce a kdo nechce skutečně pracovat. Podle pravidla kolektivní viny tak může jít na veřejně prospěšné práce i ten člověk, kterého 3 roky před důchodem vyhodili z práce pro nadbytečnost. Je jasné, že takový člověk si jen velmi těžko najde práci, protože v dnešní době „dravých a dynamických" kolektivů, jak můžeme vidět v inzerátech, má malé šance na uplatnění.
Druhým příkladem může být kvalifikovaný člověk, který dlouhodobě nemůže uspět v náročných, několikakolových výběrových řízeních nebo v tzv. assessment centrech, čili hromadných a většinovou jednodenních konkursech. I když se dotyčný snaží, sám oslovuje firmy, rozesílá životopisy „na všechny strany", přesto nemusí být úspěšný z důvodu velké konkurence jiných uchazečů na konkrétní pozici. Avšak podle pravice je právě tento uchazeč neschopný a nesnaživý, proto je nutné jej adekvátním způsobem - poslat k lopatě. Drábek argumentuje zdánlivě logicky, tím, aby lidé neztratili pracovní návyky. Ale cožpak se obnova těchto návyků realizuje prostřednictvím veřejně prospěšných prací? Cožpak vystudovaný inženýr musí „zametat" s nekvalifikovaným člověkem, který opravdu nechce pracovat a prací pohrdá? Drábek na otázku jednoho redaktora odpověděl, že by šel klidně veřejně prospěšné práce dělat, pokud by se do takové situace dostal, čímž vlastně přiznal i svou „neschopnost", protože by si nedokázal najít zaměstnání do dvou měsíců. Upřímně, taková slova bych mu ale nevěřil, on je totiž zcela odtržen od reálné situace většiny našich občanů a jejich skutečných potřeb.
Zmiňme ještě poměrně důležitou věc. Ač si to ministr Drábek neuvědomuje, institut veřejně prospěšné práce je de facto v rozporu s Listinou základních práv a svobod, kde se jasně v článku 9 píše toto: „Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám". To znamená, že nikdo k takové práci nesmí být státním aparátem nucen, ale jak víme, Drábkovy veřejně prospěšné práce nejsou dobrovolné, nýbrž povinné, v opačném případě bude dotyčný člověk vystaven sankcím.
Dalším velmi sporným bodem Drábkovy sociální reformy je hlášení uchazečů registrovaných na Úřadu práce v určitých hodinách na poště či Czechpointech. To už je vysloveně ustanovení šikanózního ocharakteru. Nejsem si vůbec jist, zda tento institut vůbec existuje ve vyspělých a moderních demokraciích, k nimž se tak hrdě hlásíme.
Třetím podstatnou věcí je outsourcování zprostředkování práce na soukromé agentury, které by pak dostaly několik tisíc korun odměny za umístění uchazeče. Snaha pravice o prosazení tohoto kroku by se vlastně rovnalo faktické privatizaci této služby za nesrovnatelně vyšší náklady. Stejně jako u druhého pilíře schválené důchodové reformy na tom vydělá pouze úzká finanční skupina, a stát na tom bude ztratný.
Institut veřejných (nucených) prací je ve své podstatě ponižující a dehonestující. Vždy, když slyším ministra Drábka hovořit o správnosti jeho zavedení, tak se mi vybaví scény galejníků ze slavného amerického filmu Motýlek z roku 1974. Nevím proč, ale možná taková je ideální ministrova představa, jak by měli být neschopní „flákačí" a ti méně snaživí potrestáni.
Vyšlo na serveru Vaše věc. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Dále čtěte:
O diskriminaci handicapovaných se nemluví, stěžuje si Krása
Všechno lidem vezmou. Necháme je umírat hlady, strhal plán Drábka zlý muž VV
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
