Jeho zpráva byla dalším střípkem do mozaiky tzv. slovenské krize, která měla nejprve oslabit a pak zlikvidovat administrativně-mocenskými zásahy politický vliv Demokratické strany (DS) ve slovenských orgánech moci - Sboru pověřenců (výkonného orgánu - tedy vlády) a Slovenské národní radě (SNR), zákonodárného tělesa.
Demokratická vláda získala v květnových parlamentních volbách roku 1946 celkem 62% hlasů (téměř milion hlasů) a na Slovensku volby vyhrála, zatímco slovenští komunisté (KSS) dostali pouze 30%. Porážku slovenští komunisté neočekávali, věřili ve své vítězství a prohru svého hlavního soupeře, Demokratické strany. To se však nestalo a již den po volbách vedení KSČ a KSS společně promýšlely další taktiku proti nejsilnější straně na Slovensku. Klement Gottwald, který stanul v čele vlády v červenci 1946 poté, co KSČ v českých zemích volby vyhrála, se zaobíral více možnostmi, jak znemožnit uplatnit Demokratické straně svůj pronikavý volební výsledek ve slovenských orgánech moci. Zvláště radikální byl v tomto směru Svaz slovenských partyzánů, v jehož čele stanul po válce K. Šmidke, a který hlasitě volal po očistě Demokratické strany od údajných protistátních činitelů a bývalých luďáků (rozuměj HSĽS). Předsednictvo KSS se sešlo 29. 5. 1946 a jednalo o neuspokojivém volebním výsledku a dalším postupu proti Demokratické straně.
Navrhovalo buď stranu úplně vyloučit z vlády kvůli jejím údajným stykům s bývalými luďáky, kteří měli být i v jejím vedení, nebo jí klást takové požadavky, které by museli slovenští demokraté přijmout, aby mohli nadále setrvat ve vládě. První možnost však komunisté záhy opustili, protože vyloučením strany z vlády, jež se umístila ve volbách na prvním místě, by mohlo pro ně znamenat odliv popularity a veřejné přízně. Proto byla po jednání české a slovenské strany schválena dne 24.6. 1946 tzv. třetí pražská dohoda, která rozhodla o tom, že slovenské orgány byly přímo podřízeny vládě a jednotliví pověřenci českým ministrům. Komunisté tak částečně dosáhli svého, ale s celkovým výsledkem spokojeni nebyli, protože Demokratická strana disponovala ve SP a SNR pohodlnou většinou.
Vítězství slovenských demokratů tak v očích komunistů ,,znehodnotilo" suverénní vítězství KSČ v českých zemích, kde získala 40%, a proto do budoucna komunisté usilovali o změnu mocenskopolitických poměrů na Slovensku ve svůj prospěch. Mělo se tak stát především vykonstruovanými obviněními vedoucích činitelů DS, smyšlenými kontakty s luďáckým podzemím, provokacemi atd. Tento čas nastal v polovině roku 1947, kdy komunisté spustili nevídanou očerňovací kampaň proti nejsilnější politické straně. V červnu tohoto roku oznámil ministra vnitra Nosek ve vládě, že významní funkcionáři DS se ,,paktují" s bývalými luďáky, kteří mají dostatečný prostor ke svým ,,rejdům" v této straně. Vykreslil události na Slovensku v temných barvách, jeho bylo co nejvíce destabilizovat politickou situaci na Slovensku, prohlásit DS za státně nespolehlivou, a v příhodnou chvíli změnit mocenské pořádky na Slovensku, aby DS vyšla z této krize pokud možno výrazně oslabena. Skutečná krize však přišla na podzim roku 1947, kdy se již poměry na Slovensku dostatečně vyhrotily tak, aby komunisté přikročili k druhé fázi, k radikálnímu mocenskému řezu. Dne 16. 9. pověřenectvo vnitra v čele s generálem Ferjenčíkem prohlásilo, že v Žilině bylo ,,odhaleno" spiknutí proti republice. V tomto ,,spiknutí" figuroval tiskový tajemník náměstka předsedy vlády J. Ursínyho O. Obuch. Toto obvinění bylo zcela vykonstruované, avšak vedlo k tomu, že 30. 10. Ursíny rezignoval na svou funkci, když mu předtím byla slíbena beztrestnost (tu však komunisté po únoru 1948 porušili a Ursíny byl stejně zatčen). V říjnu byli zatčeni generální tajemníci DS J. Kempný a M. Bugár, které policie obvinila z rozsáhlého luďáckého protistátního spiknutí. Zatýkací mašinérie se však těmito kroky nezastavila a rozběhla se naplno, kdy už bylo v policejních vazbách několik set funkcionářů DS na všech úrovních.
V úzké kooperaci vedení KSČ a KSS bylo v říjnu přikročeno k veřejným nátlakovým akcím. Demonstrace měly především požadovat demisi Sboru pověřenců, kde měla DS většinu, očistu slovenského politického života a nahrazení ,,reakčních" politiků DS spolehlivými lidmi, jinými slovy exponenty komunistické strany. Na 6. 11. byla naplánována jednohodinová manifestační stávka, na 30.10. se měl sejít celoslovenský sjezd závodních rad a 14.11. potom sjezd slovenských rolníků v Bratislavě. Dne 21. 10. 1947 se konala konference odbojových složek a partyzáni požadovali odstoupení Sboru pověřenců a jeho důslednou očistu od bývalých luďáků, s nimiž spojovali přední činitele DS. Den po zasedání sjezdu závodních rad, tedy 31.10. podal předseda Sboru pověřenců G. Husák v dohodě s komunistickým vedením v Praze demisi Sboru pověřenců bez vědomí zástupců DS, i když neměl se svými spojenci potřebnou většinu. V rozporu s platnými právními předpisy prohlásil Husák Sbor pověřenců za demisionovaný. Otevřená slovenská krize spojila do jednoho šiku i ostatní nekomunistické strany, které uvěřily komunistickému tvrzení o spolčení vedení DS s bývalými luďáky, kteří měli usilovat o rozbití republiky.
V listopadu odjel na Slovensko premiér Gottwald, aby řešil nastalou krizi. Komunisté usilovali hlavně o to, aby DS ztratila většinu ve Sboru pověřenců a požadovali pro sebe pověřenectvo vnitra, spravedlnosti a zemědělství, tedy klíčové mocenské posty, které držela ve svých rukách KSČ. Potom, co jednání ztroskotala na neústupnosti představitelů DS, jednala Národní fronta v dalším kole rokování o politické situaci a složení SP. Ve dnech 17. - 18.11. proběhly závěrečné debaty o novém složení SP, kdy žádná strana již v něm neměla většinu, KSS měla 5 svých zástupců a předsedu, jimž byl opět G. Husák, DS 6 zástupců, pověřenectvo spravedlnosti připadlo nestraníkovi A. Buzovi.
Za pomocí nátlakových akcí, vykonstruovaných obvinění a cílených provokací proti DS, navíc s podporou českých nekomunistických stran, kteří ještě neprohlédli snahu KSČ a KSS o politickou likvidaci DS, se komunistům podařilo dosáhnout svého cíle - výrazně ji oslabit. Ale i to jim nestačilo, protože se domnívali, že se jim podaří nakonec vyloučit DS z vlády, což se nakonec nestalo, nicméně tomu bylo blízko. Komunisté si vyzkoušeli použití mocenských prostředků v politické praxi, které využili v pozdější únorové vládní krizi, jenže v opačném gardu - demisi tentokrát nepodali zástupci KSČ, nýbrž nekomunističtí ministři, kteří jim tak usnadnili situaci.
Nicméně průběh obou krizí byl velmi podobný - v únoru 1948 proběhl sjezd závodních rad, sjezd rolnických komisí a manifestační stávka a vláda byla doplněna o exponenty KSČ, jež měli zájem s ní do budoucna kolaborovat. Jediný rozdíl mezi slovenským podzimem a českým únorem byl ten, že na Slovensku nevedla ještě krize k absolutnímu převzetí moci komunisty, v únoru 1948 již ano. Proto podzimní krizi na Slovensku nazýváme jako ,,generální zkoušku" na Únor.
Publikováno se svolením vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
