V roce 1948 byla během únorového převratu násilně dosazena do čela tehdejší Československé strany národně socialistické (ČSNS) prokomunistická garnitura v čele s národohospodářem E. Šlechtou a politickým kariéristou A. Neumanem. Ti pak až do poloviny padesátých let v podstatě poslušně plnili příkazy komunistického vedení.
V polovině padesátých let nastává pokus o emancipaci strany v rámci existujícího režimu a většímu osamostatnění na komunistické straně. Pokus však v mezinárodně příznivější situaci selhal, protože komunisté jej hodnotili jako snahu o narušení svého monopolu moci. Šlechta byl se svou ženou doslova uštván a v roce 1960 spáchali sebevraždu otrávením v předtuše politického procesu, který by komunisté zcela určitě vykonstruovali. Poté došlo k mocenské petrifikaci poměrů ve straně, již opět vedl až do roku 1968 A. Neuman, který byl prodlouženou rukou komunistického vedení.
V roce 1968 se v souvislosti s nástupem A. Dubčeka do čela KSČ začíná situace v nekomunistických stranách prudce měnit, a to i v ČSS. Neuman je jako představitel ,,starých pořádků" odstraněn z vedení strany a na jeho místo přichází již zmíněný B. Kučera. Ten jako ministr spravedlnosti prosadí politické rehabilitace nespravedlivě odsouzených a převede vězeňství z gesce ministerstva vnitra pod svůj resort. Navíc je i z jeho popudu v červnu 1968 podepsán manifest či společné prohlášení politických stran a organizací, v němž zaznělo, že na tvorbu státní politiky nemá monopol pouze KSČ, ale i ostatní strany a organizace. Na půdě Národní fronty se tak měly rovnocenně střetávat různé názory, aniž by měl někdo ,,monopol" na jedinou a závaznou pravdu, jako tomu bylo dříve.
Začal se aktivizovat stranický tisk - Ahoj na Sobotu, Zítřek či ústřední tiskový orgán Svobodné slovo. Doslova renesanci obrodných myšlenek zažívají stranické organizace . Městský výbor v Brně, jehož progresivní názory však muselo ,,krotit" i vedení ČSS, či organizace na Olomoucku. Do strany proudí masy nových členů a je koncipován významný dokument Nástin ideových zásad, který je v podstatě na svou dobu standardním demokratickým programem, který pozitivně hodnotí i předúnorovou ČSNS.
Slibný vývoj je však přerušen invazí vojsk Varšavského paktu 21. 8. 1968. Kučerovské vedení ihned přijímá dokument, který je možná ještě radikálnější než prohlášení ÚV KSČ šířené ,,po drátě", a jež odsuzuje invazi jako akt protiprávní agrese. Na Melantrich míří sovětská děla a jsou obsazeny některé stranické organizace ČSS. Bylo jasné, že obrodné myšlenky budou násilně zardoušeny a ČSS se vrátí k předlednovému statu quo, tedy do režimu ,,převodové páky" právě nastoupivšího normalizačního režimu.
Na každý pád demokratizační proud byl druhým emancipačním procesem v ČSS, který se projevil velmi silně v krajských organizacích a měl signifikantní dopad na celou společnost. Třetí demokratizační proud vypukl v letech 1988 - 1989 a měl za následek pád komunistického režimu s konečnou platností. I tehdy ČSS významnou měrou přispěla k návratu demokratického režimu a jeho myšlenek, které platí dodnes.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
