Když český ministr zahraničí Jan Kavan před šestnácti lety předával své americké kolegyni Madeleine Albrightové ratifikační listinu, stvrzující náš vstup do NATO, zdálo se, že to většina české společnosti vítá. Stalo se tak právě na den před šestnácti lety, 12. března 1999.

Uplynulo pouhých dvanáct dní a na Bělehrad a další cíle ve Svazové republice Jugoslávie začaly dopadat „humanitární“ bomby. Během 78 válečných dnů bylo uskutečněno na 38 tisíc bojových letů, z námořních plavidel zasahovaly srbské území rakety s plochou dráhou letu. Většina cílů byla civilního charakteru, bomby zasáhly školy, nemocnice, televizní a rozhlasové společnosti, kostely či vlaky. Zahynulo okolo dvou tisíc civilistů a v důsledku náletů přišlo o práci přes 700 tisíc lidí. Důvěra mnoha českých občanů v mírové úmysly Severoatlantické aliance byla hluboce otřesena. Tato zjevná agrese, odporující hned dvěma článkům Washingtonské smlouvy, která NATO ustavuje, byla pro nás prvním šokem a varováním.

Podporou muslimských guerill NATO výrazně přispělo k šíření islámu

Během války v Bosně a konfliktu v Kosovu NATO svojí podporou muslimských guerill výrazně přispělo k šíření islámu po celé Evropě a otevřelo kanál pro export heroinu prostřednictvím albánské mafie.

Po vyhlášení „války proti terorismu“ americkým prezidentem Georgem Bushem ml. se NATO zapojilo do trestných operací v Afghánistánu a Iráku. Obě země se dnes nacházejí v ještě horším stavu, než jaký v nich panoval před válečnými operacemi spojeneckých sil a posilují se v nich mocenské pozice radikálních islamistů. Produkce afghánských opiových polí se v době přítomnosti aliančních sil zvýšila devětkrát.

V roce 2011 bombardovaly síly NATO v rozporu s mezinárodním právem Libyi. V důsledku této agrese a svržení plukovníka Kaddáfího upadla země do ničivého chaosu, z něhož mají opět užitek jen islámští teroristé a v regionu působící zločinecké organizace. „Osvobozená“ Libye se postupně stává hlavním místem, odkud probíhá masová migrace arabského i subsaharského obyvatelstva do Evropy.