zidentů středoevropských zemí na Jaltě. Mezitím bylo sice toto setkání zrušeno, protože účast odřeklo jedenáct hlav států, ale to na principu samozřejmě nic nemění.

D. Streit míní, že se tak Václav Klaus přidal ke kampani, která se pod falešnou záminkou vměšuje do vnitřních věcí Ukrajiny,  a promeškal příležitost zůstat nestranným. Argumentuje, že bývalá premiérka Tymošenková si vězení zaslouží, což  si složil z otevřených zdrojů.  Míní, že „po obyčejném člověku, který by byl nespravedlivě kriminalizován by neštěkl ani pes“.

Na Václava Klause v této souvislosti zaútočil také tradičně místopředseda socialistů pan Zaorálek – zase z opačné pozice. V Lidových novinách napsal, že český prezident se rozhodl k bojkotu jaltského setkání až poté, co věznění Tymošenkové  kritizoval ruský prezident Medvěděv. A do třetice se do prezidenta obul Karel Schwarzenberg, když v Právu prohlásil: „Několik hlav středoevropských států se rozhodlo na Ukrajinu nejet, prezident Klaus se připojil. Já bych se rozhodl jinak. Je opravdu na každém, jak se rozhodne...“

Před závorku vytkněme, že ať by Václav Klaus udělal cokoli – třeba že by neudělal nic – byl by předmětem stejných útoků, jen s opačným znaménkem. Reagovat na folklór nactiutrhačných výroků od jeho dvou posledně jmenovaných politických odpůrců vlastně nemá smysl. Pan Zaorálek buď vědomě lže, anebo, což je horší, ani si nezjistil, že Václav Klaus odřekl svou účast na Jaltě ještě před vyjádřením prezidenta Medvěděva. Je ostatně pikantní, že právě on, socialista bolševického typu, se tak konjunkturálně postavil do řad opožděných bojovníků proti všemu ruskému, rozuměj sovětskému, pubertálně líčících prezidenta Klause jako agenta Moskvy. Ovšem pan Zaorálek je nevyléčitelně nemocný nenávistí a intelektuálně insolventní, takže jeho výroky nelze brát vážně.