Kdyby to nebyla hrůza, byla by to obrovská legrace. A kdyby nebylo stále více zjevné, že kořeny té legrace vedou někam hodně hluboko (chcete-li vysoko), nestálo by za to, se té marnosti dál jakkoli věnovat. Mělo by smysl spíše se vrátit k tomu, co vlastně ta komedie mediálně potlačila: Ke stále většímu rozhořčení a obavám veřejnosti, pro niž  vláda hraje kabaretní kusy, zatímco vody záplavy v našem okolí dále stoupají – a povodeň je nedaleko.

Řeč je samozřejmě o sobotních protestních demonstracích v Praze, které korunovalo několik absurdních událostí, jež se – především díky nezávislým internetovým médiím – nedaly zamést pod koberec. A tak pro ně nyní mediální mainstream, v soudružské spolupráci s vládou a policejními představiteli, vyrábí ještě absurdnější legendy.

Ministři revolucionáři

Jakmile se na internetu objevilo video s cinknutými maskovanými „pravicovými extrémisty“, které do střetu s anarchisty-vítači (imigrantů) diriguje „muž v hnědé bundě“, v „centrále“ viditelně vypukl poplach. Ale ještě se zdálo, že to půjde „vysedět“. Jenže pak následovalo rozbité okno ve feťáckém doupěti  (tzv. Klinika) okupovaném anarchistickou skupinou (tzv. Síť revolučních buněk). A protože tito „revolucionáři“ patří k bojové pěsti „pražské kavárny“, začalo být nejen mediálně dusno.

Ministr vnitra Chovanec (ČSSD) prohlásil, že incidenty dává vyšetřit a ministr spravedlnosti Pelikán (ANO) opáčil, že policie v Praze selhala. Ministr Dienstbier (leví ultras ČSSD) šel demonstrovat před napadené doupě jeho „revolučních buněk“ a premiér Sobotka se spolu s politickým mainstreamem vytasil s originálním „dramatickým“ vyjádřením, že násilí je nepřípustné.

Což samozřejmě směřovalo k tisícům demonstrantů proti vládnímu imigrantskému nicnedělání, nikoli k třiceti zoufalcům z „Pražského Majdanu“, kteří se svou demonstračičkou před Strakovkou (na Sobotkovu podporu) hanebně zkrachovali. Nevyřčeným, ale zcela jasným cílem „varování před násilím“ byl pochopitelně primárně prezident republiky. Sobotka prostě „násilí“ potřeboval, a tak mu jím – „kdosi“ – posloužil. Jenže mimořádně nešikovně a navíc (zčásti) „propíchnutě“. A tak začal malér, který pokračuje.