Prezident Miloš Zeman se před několika dny razantně vložil do nekonečného seriálu kolem ukradených českých dětí norským státem. Využil toho, že podle ústavy prezident SJEDNÁVÁ a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Může samozřejmě tuto pravomoc delegovat například na ministerstvo zahraničí, ale také si ji může ponechat.

Václav Havel i Václav Klaus postupovali v tomto směru stejně: ponechali si pouze pravomoc ratifikovat. Miloš Zeman tentokrát poprvé rozhodl, že se pokusí také sjednat mezinárodní smlouvu – a to právě s Norskem – tak, aby podobným případům státního terorismu vůči dětem s českým občanstvím zabránil. Inspiroval ho k tomu šéf Svobodných Petr Mach, který se případu Michalákových dětí, jako jeden z mála českých politiků, dlouhodobě a nepředstíraně věnuje.

Podporujme svého šerifa

Prezident se dočkal pochopitelně výsměchu jak ze strany vlády, tak většiny médií. Od vlády proto, že kromě řečí nic pro unesené české děti nedělá. A prezidenova iniciativa toto nicnedělání ještě více odhaluje. Od médií prostě proto, že hlavu státu pokládají za svého úhlavního politického nepřítele.

Je to téměř neuvěřitelné: najednou je osud dětí, které jsou odebrány k „převýchově“ v repríze lidických dětí z dob nacistické okupace, všem „humanistům“ lhostejný. Důležitější je pro ně boj na život a na smrt s prezidentem vlastní země. Shromáždit se za ním? Jít společnou cestou a vytvořit na Nory tlak, kterému by nemohli vzdorovat? Kam bychom to měli z „kavárny“ okna?

Raději se náhle všichni schovávají za mlhu údajných nejasností kolem tohoto nelidského – a zcela jasného – případu. Je proto namístě připomenout si nejen pozadí této děsivé praxe jedné z „příkladných zemí“ Západu, ale i celou zrůdnou ideologii, v níž pramení odebírání dětí biologickým rodičům v masovém měřítku. Robert Huneš to udělal způsobem, který se u nás zatím neobjevil.