Petr Hájek: Proletáři všech zemí, spojte se? Kdepak, všechno je jinak

Jiří Hanák, uznávaný komentátor Práva, napsal ve čtvrtek 2. května článek Namalované. Na pozadí prvomájových oslav „Svátku práce“ v něm rozvíjí strašidelné úvahy, které však už nikoho nevzruší. Zvláště jsou-li oděny do pokrokové toalety takzvaných Lidských práv. Před dvaceti lety by jeho slova možná někoho šokovala. Dnes jsou jen ke smutnému pousmání.

Právo zvláště na cokoli

„Je práce přírodou lidstvu vrozená, jak se zpívá v Písni práce?“, táže se pan Hanák a dovozuje: „Pro většinu lidí je však práce prostě „jen“ způsobem obživy. Z toho plyne, že právo na práci, a tedy na život důstojný a nežebravý, je základním lidským právem. Stejně tak jako spravedlivé rozdělování výsledků práce.“

Jakpak na to asi Jiří Hanák přišel? Odkud se toto „lidské právo“ vzalo? Samozřejmě, rozhodli o tom evropští marxisté. Bolševici, vojenské křídlo jejich ideologických bojůvek, je pak učinili formálním zákonem ve své sovětské říši. Ta sice po sedmdesáti letech zmizela ze scény, ale její ideologii pod mírně pozměněným slovníkem uskutečňují neobolševici, euro-unionisté.

Jen staří marxisté se pořád ještě diví, jak je možné, že tato jimi vymyšlená posvátná práva nejsou naplněna.

Je to jako se všemi ostatními lidskými právy na život, na zdravotní péči, dokonce v poslední době i na bydlení. Jsou pouze deklaratorní, nevymahatelná, součást mystifikace zvané „sociální stát blahobytu“. Jen staří marxisté se pořád ještě diví, jak je možné, že tato jimi vymyšlená posvátná práva nejsou naplněna. Jsou přece v zákoně, v ústavě!

Tak čím to, že v Evropské unii, nejdemokratičtější a nejpokrokovější říši světa, jsou stále jen „namalovaná“ na papíře? Jak to, že nezaměstnanost – zvláště mladých generací – trhá rekordy? Mají na práci a vůbec na cokoli přece právo!

Smutní tyranosauři

Jiří Hanák je klasický „osmašedesátník“. V mládí pět let jako mediální propagandista budoval rodnou komunistickou stranu co dravý Tyranosaurus Rex. Procesy, popravy, političtí vězni – to vše pokládal jistě za správné. Káceli les a létaly třísky. Prohlédl až po sovětské invazi, když se ocitl na špatné straně vnitrostranické barikády. Odešel tedy do klubu uražených poražených, do Charty 77.

Po převratu 1989 měli zato, že konečně přišla jejich hvězdná hodina. Jenže – zase nic. Objevil se jakýsi Klaus a celé to načas zavánělo kapitalismem. Dnes by tedy měli i osmašedesátníci konečně jásat: Václav Klaus je odstraněn, po kapitalismu ani stopy, jsme součást socialistické EU, jako jsme předtím byli součástí sovětského „tábora míru a socialismu“, míra státní samostatnosti ještě nižší než tehdy – a přece je Jiří Hanák opět je smuten a nespokojen! Čím to?

Lkaní a naříkání doktora Fausta

Vysvětlení nalezneme v závěru článku. Stojí za citaci. Je to v něm jako v koze. V textu i v autorovi:

„Češi, podle průzkumů, jsou nasejření, že jim cizinci berou práci. Jako by Češi zase nebrali práci Irům, Britům, Němcům atd. Co má být výhoda, totiž volný pohyb pracovních sil, mění se ve zdroj záště.“

Marxisté, respektive komunisté – ti skuteční, praví, původní – mají na lkaní a naříkání patent. Jsou to Faustové naší doby.

Je vůbec možné, že autora vůbec nenapadne příčina – totiž smrtící koncepce Čtvrté říše? Vždyť za světlé zítřky tohoto nového „kotle národů“ posmutnělí tyranosauři jinak tak oddaně propagandisticky bojují? Je možné, že opět nerozumějí věčně se opakujícímu protikladu mezi potěmkinovskými kulisami a realitou?

Je to nejen možné, ale nutné. Jinak to být nemůže. Marxisté, respektive komunisté – ti skuteční, praví, původní – mají na lkaní a naříkání patent. Jsou to Faustové naší doby. Občas snad i tuší, že je něco špatně, smlouvu s ďáblem však neumějí vypovědět. Ani nechtějí. Vždyť všechny krásy světa, co jim nasliboval výměnou za svobodu, musejí někde být! Nebo je zase někdo ukradl? Kapitalisté? Ale vždyť v Evropě už žádní nejsou!

Kde jste, proletáři?

„Bude trvat, než dolní lidé pochopí, že jen ve spojení, ano i s těmi dnešními asijskými robotězi, jakkoli to bude dlouhá cesta, se dá s problémem hnout. Do té doby budou slavit Svátek práce se schlíplýma ušima a právo na práci bude jen namalované,“ končí svůj opus náhle revolučně omládlý Jiří Hanák. Jinými slovy: Proletáři všech zemí, spojte se!

Jenže to bubnování zastydlých marxistů typu Jiřího Hanáka je spíše dojemné než nebezpečné.

Teď by měl přijít nějaký udatný komunistobijec – nejlépe bývalý komunista jako třeba senátor Štětina – a bít na poplach: Už jsou zase tady! Vytahují stará hesla! Někteří lidé by se možná ještě i dnes polekali a dalo by se na tom ulovit třeba i pár volebních hlasů.

Jenže to bubnování zastydlých marxistů typu Jiřího Hanáka je spíše dojemné než nebezpečné. Popraskané bubny neznějí. Nikoho nesešikují, aby „všichni pěkně v řadě, jak vojsko při parádě“ zapěli opět svou Píseň práce. Jsou tu jiné písně, jiné Internacionály.

Zatímco rozbolavělí Faustové minulosti v Právu naříkají, praví soudruzi dneška tiše a velmi usilovně pochodují.

Hlavně však – došli proletáři. K mání jsou jen obtloustlí zlenivělí „chudí“. Jejich chudoba, až na pár čestných výjimek, spočívá v tom, že se jim z vysokého základu blahobytu o něco snížila v podstatě nezasloužená životní úroveň. Jsou z toho rozčilení. Nebo vystrašení. Nebo frustrovaní.

Patří k několika výjimečným generacím, které nezažily ani válku, ani hlad. Netuší proto, že jim hrozí něco mnohem horšího než občasné hladovění. Docela reálné otroctví. No a co? Marxisté je koneckonců pokládají za smysluplný cíl pokroku, o nějž usilují. Za jedno z nezadatelných Lidských práv.

Soudruzi pochodují potichu

Zatímco rozbolavělí Faustové minulosti v Právu naříkají, praví soudruzi dneška tiše a velmi usilovně pochodují: Pokrokově ničí národní státy, vnitřně rozkládají katolickou církev, deklasují klasické rodiny a nahrazují je homosexuálními. Jedna krize vrůstá do další a brzy nezbude, než zakročit a pevnou rukou dát všemu řád. Federální evropská říše je tu coby dup.

Volit budeme po internetu, a pak se z téhož internetu dozvíme, koho jsme pro dobro naší velké společné vlasti postavili do svého čela.

Zase bude všechno jak má být. Hymnou vězení národů pro jejich dobro bude Óda na radost. Totální sledování všech a každého pro jejich dobro bude Zajištění bezpečnosti a pořádku. Jíst budeme pro své dobro pouze to, co vláda označí za zdravé. Léčit se budeme pro své dobro preventivně povinným očkováním, o jehož skutečných účincích se nikdy nedozvíme. Volit budeme po internetu, a pak se z téhož internetu dozvíme, koho jsme si pro dobro naší velké společné vlasti postavili do svého čela. Budou to samí dobří rodáci.

A práce? Budeme ji mít pochopitelně všichni. Je to přece lidské právo. Že se navzdory tomu většině z nás bude zdát, že není do čeho píchnout? Lepší bude o tom pomlčet. Všechno, nejen zdi, už dnes má uši. Ostatně zase bude víc času na oslavy Mezinárodních dnů čehokoli. A Svátků práce. A na spravedlivé války. Kvůli míru, pro naše dobro samozřejmě.

Je to blízko. Možná to dokonce už je, jen to ještě není vidět. A pokud to zatím není, už je to namalované. Pane Hanáku.

Publikováno se souhlasem vydavatele.