Petr Hájek: Šifra mistra Zemana

Ústecký deník.cz referoval o volebním úspěchu cikánského sdružení Společně pro Trmice pod titulkem Romové v Trmicích: Dělali bordel. Teď budou vládnout. Zřejmě pravdivý popis místní povolební situace po několika hodinách zmizel a nahradil jej jiný titulek: Ve volbách v Trmicích výrazně uspělo sdružení s romskými kandidáty.

Obě zprávy mají jistě právo na život. Obě popisují totéž. Jejich podivuhodná tajemná záměna je však současně klíčem k tomu, o čem naoko tak zachmuřeně mudrují havlističtí politologové, novináři a politici po letošních volbách. Proč nám soudruh prezident opakovaně vyhrožuje, že k volbám budeme chodit povinně, zřejmě v doprovodu policejní URNY, která nás k urně přitáhne třeba v želízkách: Absolutní většina občanů prostě k volbám už nechodí.

Intuice

Komunální volby a první kolo senátních dopadly jako kolo druhé: Přišlo k nim nejméně lidí v historii. Patřil jsem mezi ně. Psal jsem o tom: Odmítl jsem se podílet na praxi, se kterou nesouhlasím. Demonstroval jsem tak svůj politický postoj. Vědomě. Valná většina mých kolegů, miliónů (ne)voličů, tak činí bezpochyby ze stejných důvodů, jen si je možná formulují jinak. Různě. Pokud vůbec mají důvod si něco formulovat. Výsledek je však stejný. Chodit k volbám pokládáme za zbytečné. Já osobně dokonce za nebezpečné.

Kdo si vzpomíná na vtípek z „dob totality“, v němž politbyro utíká do Ječné ulice, neboť někdo rozšíří poplašnou zprávu, že Lenin je věčný, je na správné cestě k pochopení

Demokratický politický systém z devadesátých let minulého století se totiž úplně rozpadl. Formálně sice dále existuje, ale jeho „volební“ smysl – svobodné vyjádření lidí a jejich rozhodování o dalším směřování republiky – byl od základu popřen. Strany již nesoutěží v tom, zda lépe či hůře dokáží artikulovat a prosazovat autentické zájmy voličů. Jde jen o dvě věci: Kolik peněz seženou na kampaň a jak s nimi, či proti nim, postupují hlavní média. Demokratickou legitimaci státní moci vystřídala „legitimace“ mediokratická.

Dokonale to předvádí Babišovo „hnutí“ ANO – a také proto je úspěšné: Úplná rezignace na jakýkoli program je – programová. Hlavní média vlastní z významné části majitel „hnutí“, čímž jsou ostatní mediální vlastníci státu – ač formálně konkurenční – rovněž pacifikováni. Peněz na kampaň může mít tolik, kolik je aktuálně potřeba. Protože je díky tomu ministrem financí, kompenzuje si „náklady“ ze státního rozpočtu. Dokonalý kruh.

Nějaká část menšiny, která nadále k volbám chodí – protože to v doznívající melancholické touze po demokracii pokládá za svou „občanskou povinnost – se jím (a jemu podobnými budoucími) vděčně nechá zmanipulovat. Protože však nemediální „informační pole“ také funguje, lidé většinově intuitivně vnímají, že jsou pouze statisté v cizí hře, a jejich počet u volebních uren soustavně klesá.

Výsledkem je čirá virtualita: Instituce, které mají být volbami naplněny – Poslanecká sněmovna, Senát, krajská, městská či místní zastupitelstva – naplněny jsou. Jejich legitimita je ovšem směšná. Podle ústavy jsme sice nadále „zastupitelskou demokracií“, ale zvolení kandidáti prakticky nikoho nezastupují. Určitě ne mlčící většinu. Hrozny hněvu.

Diktát

Na úrovni celostátní je toto intuitivní rozhodnutí (ne)voličů nejviditelnější: Ať se hlavní média snaží sebevíce, přesvědčí jen malou menšinu o tom, že jsme stále ještě suverénní stát. Většině už je dávno jasné, že jsme opět – jak je naším častým historickým údělem – protektorát. Zčásti Bruselu, zčásti Washingtonu. Trochu se teď o dominanci na dobytém území perou. Havlisté preferují zámořského patrona. Jakmile je po volbách, dá to s odzbrojující otevřeností najevo především „veřejnoprávní“ Česká televize. Její nedělní „zpravodajství“ odvysílalo reportáž svého amerického zpravodaje, jež by za demokratických poměrů byla naprosto skandální:

V rámci připravované cesty premiéra české vlády do Washingtonu mu ČT skrze různé „US osobnosti“ začala vyhrožovat, že „neuvidí Bílý dům zevnitř, ale jen zvenčí.“ Důvodem jsou prý výroky prezidenta Zemana, ale i premiéra, který se „neuctivě“ několikrát vyjádřil o smyslu „protiruských sankcí“. Jinými slovy nám tedy náš hlavní „spojenec“ sděluje totéž, co před několika roky řekl francouzský prezident Chirac, poté, co jsme se „dobrovolně“ navlékli do chomoutu EU: „Propásli jste příležitost mlčet.“

Ostatně, nebudou muset dlouho hrozit. Bohuslav Sobotka „zpochybňování“ sankcí pouze přesně předvolebně naplánoval. Nezveřejňované průzkumy mu totiž velely, že pokud připoklekne k ponížené „poloze“ ministra zahraničí Zaorálka a bude pouze opakovat bruselské a washingtonské fráze o „ruském nebezpečí“, jeho voliči se od něj odstřihnou a zůstanou doma. O to zábavnější bude sledovat nyní Sobotkovu povolební rétoriku. Buď nepropásne příležitost mlčet, nebo – a to spíš - náhle nabere loajální „americký tón“. Už je přece po volbách, v nichž se tak trochu rozhodovalo i o jeho dalším politickém osudu doma. Nyní musí uklidnit americkou ambasádu – ze stejných důvodů.

Hloupost

Šlo sice o volby komunální a senátní, ale zahraniční politika v nich hrála klíčovou roli. Již na tom je dobře vidět naprostá „programová vyprázdněnost“. Hlavní havlistické elity – dnes v parlamentu reprezentované nejhlasitěji Kalouskovou „knížecí stranou“ – stavěly vše na lokajsky proamerické válečnické protiruské hysterii. Muselo je šokovat, že dokonce už ani na jejich věrné to nezabralo. Proč jsou hlavním poraženým však přes to nepochopí. Nemohou. Mají v hlavě plakát.

V povolebním rozhovoru s Karlem Schwarzenbergem, o příčině jejich totálního propadu TOP 09, zazněla i klasicky návodná otázka:

Příliš jste se zabývali panem Babišem a krizí Ukrajiny a málo tím, že někde nemají chodníky?

„Přesně tak. Lidi tyto otázky zajímají jen velmi málo a jsou šťastní, když se objeví vůdce mesiáš. Musíme začít řešit více, kde lidi tlačí bota, to lidi zajímá víc než dění na Ukrajině.“

Nic hloupějšího vymyslet nemohl. Je to samozřejmě přesně naopak. O chodníky určitě nešlo – zvláště pak v senátních volbách. Dokonce i TOP voliče však zděsila zběsilá válečnická rétorika jejich „vůdců“, kteří se ještě donedávna pasovali na „mesiáše“ české politiky – a k volbám prostě nepřišli. Nějak se jim asi nechce do války – ani za knížete pána.

Na druhou stranu Chvála Bohu, že „topákům“ tak zatemnil jejich jinak docela prohnané „kalouskovské“ mozky. Jinak bychom v dalších letech museli denně vidět v televizi například Martina Bursíka. Ne že by záleželo na tom, kdo sedí v protektorátním Senátu, ale už z estetických důvodů je únosnější, že tento Havlův politický turista burcující proti nebezpečí „ruských tanků na Václaváku“ opět zmizel ve své přirozené domovině, v „bahně bezvýznamnosti“.

Havel navždy

Když jsme u toho Václavského náměstí: Na průčelí Národního muzea se objevil obří plakát. Povolebně. Významný plakát. Nepřehlédnutelný. Ten, co jej měl v hlavě Karel S., když řečnil o volebním propadáku TOP 09. V pravém dolním rohu je podpis autorů: HAVEL NAVŽDY.

Nikoli náhodou je upoutávka černo-bílá. Výklad naší reality skrze hlavní exponát majitelů Národního muzea i celé země. Předznamenává, co nás po volebním blbnu čeká a nemine. Nastávají „oslavy“ čtvrt století od státního převratu zvaného mainstreamem mystifikačně „sametová revoluce“.

Narozdíl od voleb se jim prakticky vyhnout nedá. Budou to do nás soudruzi novináři i jejich politici (a naopak) v následujících týdnech cpát, až nám to poleze z očí i uší. Ale ten plakát je krásou nechtěného přece jen unikátní. Těžko ho ještě něco překoná. Kdo si vzpomíná na vtípek z „dob totality“, v němž politbyro utíká do Ječné ulice, neboť někdo rozšíří poplašnou zprávu, že Lenin je věčný, je na správné cestě k pochopení.

Ti hlupáci havlisté jsou totiž naštěstí nepoučitelní. Politická „beatifikace“ ikony „nepolitické politiky“, která se v epoše „po Klausovi“ všude kolem nás s takovou silou rozlézá po kdysi standardních politických patrech reality, je kromě jiného přece tím pravým důvodem totálního nezájmu „voličů“ o věci veřejné. Právě kvůli tomu nás pravděpodobně – pokud prezident Zeman svůj plán provede lépe než „projekt kanál“ – budou muset vodit k volbám násilím.

Je to přesně stejné jako v tom „vyměněném“ titulku z ústeckého deníku: Bude třeba vyměnit lid. Dali jsme to spontánně najevo před několika dny: Nezájem o JEJICH karikaturu voleb s podpisem „Havel navždy“. Někteří z NICH přesto zatím stále ještě věří, že nás („Silou, Kačenko, silou,“ slovy Martina Bursíka) přizpůsobí „bruselským standardům“ politické korektnosti. Budou do nás ty své tupé lži cpát ještě usilovněji horem dolem, dvacet čtyři hodin denně, tři sta šedesát pět dní v roce. Ve víře, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou.

Omyl. To už tu bylo. Spousty obyčejných slušných lidí této mediální plastikové lži o Havlově demokracii, pravdě a lásce, věřili skoro dvě desetiletí. A nechali se vodit k volbám. Jenže už je po sezóně. Demokraté prohráli. Havlisté – řečeno s ústeckým deníkem – zatím jen dělali bordel. Teď budou vládnout. Pod vyměněným politicky korektním titulkem: Vyspělá demokratická společnost.

Mystifikační Šifra mistra Zemana – „voliči mají právo si vybrat, ale i povinnost účastnit se veřejného života“ nám tak pouze polopatě odhaluje, co opravdu skrývá havlistický „megaplakát“ na Národním muzeu. Má stejný podtón jako zmíněný „vzkaz“ ČT z Washingtonu našim ústavním činitelům: Po dobrém to nešlo, půjde to po zlém.

Coming soon. Už brzy.

Publikováno se souhlasem vydavatele.