Před osmašedesáti lety byla válka s Hitlerovou Třetí říší prakticky u konce. Pražské povstání, které v hlavním městě protektorátu Böhmen und Mähren spontánně vypuklo, mělo však kromě zúčtování s nenáviděným okupantem i důležitý symbolický rozměr: České země, poté, co se Slovensko od společného státu odtrhlo, byly první obětí Hitlerovy expanze na východ. Tady válka začala a zde také skončila. Letošní „oslavy“ však jsou zcela unikátní. Poněkud z nich mrazí:

Osa B-B-W

Letošní připomínka Hitlerova pádu má totiž také pozoruhodný symbolický rozměr: Na východě Ukrajiny pokračuje lidové povstání proti pučistické vládě, která stojí na zbraních kyjevských dědiců nacistů. Fotografie a videa z různých měst hodně připomínají někdejší boje v pražských ulicích. I smysl těch bojů je podobný. Pučisté poté, co svrhli demokraticky zvoleného prezidenta a vládu, teď vraždí vlastní občany, kteří nelegitimní vládu s nacistickým pozadím odmítají uznat.

Demokracii oddaná německá kancléřka Angela Merkelová ji naopak podporuje. Společně s americkým prezidentem Barackem Obamou proto vyhrožují nedemokratickému Rusku, které vraždící pučisty na svých hranicích „necivilizovaně“ rovněž neuznává. Pučisté ve shodě s nimi Rusko nenávidí. Geneticky. Stejně jako jejich předkové před osmašedesáti lety, kdy ukrajinský nacismus zbraněmi a nesčíslnými obětmi Rudé armády padl spolu s Hitlerem.

Demokratické paní Merkelové to nedá a prohlásí, že Rusko na Ukrajině mění poválečné uspořádání. Ani se při tom nezačervená. Proč také? Říká to v „bezpečí“ Washingtonu, daleko od Moskvy. Pan Gauck i paní Merkelová totiž pocházejí z východní části Německa (NDR), která se dohodou vítězných velmocí stala v roce 1945 protektorátem Sovětského svazu. Německo bylo mezi vítěze rozděleno, aby odtud už nikdy nemohla vzejít další válka. Poslední sovětský vůdce Gorbačov, v euforii z vlastní popularity, věnoval v roce 1990 NDR za hubičku německému kancléři Kohlovi – a totálně tím v neprospěch své země změnil výsledky II. světové války.

Západ mu chvíli freneticky tleskal, pak na něj zapomněl. I paní Merkelová. Německo se opět stalo říší, v pořadí již Čtvrtou. Necelé čtvrt století poté už opět „hlavní evropská velmoc“ chřestí „humanitárními zbraněmi“ a spolu se spojenci, na ose Berlín – Brusel – Washington, bojuje s Ruskem – ostrými slovy a „sankcemi“. Zatím.