Tak to máme za sebou. Napjatě sledované jednání šesti státníků, které mělo být posledním pokusem o uklidnění stále se vyhrocující občanské války na Ukrajině, ke všeobecnému překvapení spících novinářů nakonec přece jen skončilo. Šlo a jednání v mnoha směrech unikátní a rekordní. Je pravděpodobné, že pouze jediný jeho účastník, Vladimír Putin, skutečně ví, jaký je jeho výsledek. Alespoň on jediný to byl schopen po probdělé noci artikulovat. Ostatní účastníci nejspíš ještě v této chvíli tápou – a interpretaci teprve jejich týmy chystají.

Minský pokus však nepřímo informoval svět především o jediném, a to zcela přesvědčivě: Situace je ještě nebezpečnější, než si uvědomujeme. Velká válka je opravdu na spadnutí – což je paradoxně největší nadějí, že nakonec přece jen nemusí vzplát. Kromě Spojených států a jejich Páté kolony v Evropě – Británie, Polska, ukrajinských nácků a jejich druhů z pobaltských zemí – ji autenticky nikdo nechce. Ale ještě jedna informace má cenu zlata: Dva z přítomných šesti státníků – shodou okolností vrcholní představitele republik, o jejichž bytí a nebytí se v této simultánce (partii na několika šachovnicích) zdánlivě hraje – k jednacímu stolu ani nepustili.

Něco jasné je

Proto na otázku, zda šestnáctihodinové jednání bylo úspěšné či nikoli, je odpověď překvapivě jednoduchá: Samozřejmě, byl to úspěch jako hrom. Ale samozřejmě jen pro někoho. Prezident Putin a jeho tým opět prokázali, že schopnosti ruské diplomacie jsou se západní „konkurencí“ nesouměřitelné. Prezident Porošenko opět prokázal, že je naprosto bezmocnou loutkou v amerických rukou. Prezident Hollande opět prokázal, že on i (kdysi mocná) Francie jsou už jen ozdobnou broží, kterou si vládnoucí Německo pro lepší umělecký dojem občas připne na klopy svého kancléřského kostýmku. A kancléřka Merkelová opět jasně prokázala, že navzdory pověstem je nerozhodná „paní Nevím“.  Vše ostatní je daleko složitější, ač přesto rovněž poměrně jasné.

I kdybychom neznali jediné slovo ze závěrečné dohody, ruský úspěch šlo snadno odečíst z vlastního průběhu i prvních reakcí na jednání. A nebylo při tom nutno hledět ani k Bruselu či k Washingtonu, jak nyní (jako vždy) produkuje převážná část českých mediálních a politologických elit s Českou televizí v čele, aby věděly, co je správné a loajální. Stačí chvilku sledovat třeba Miroslava Kalouska a jeho soudruhy „neokonzervativce“ zprava doleva: Těžká frustrace z toho, že vůbec k nějaké dohodě došlo, je patrná z každého jejich slova, gesta a pohledu.