Za prvé. Češi se vztekají. I ti, kdo do Čestlic vůbec nechodí. Především kvůli obavě, že po čestlickém akvaparku budou následovat další podniky  i státní správa (ta už s tím fakticky začala) a že se ve vlastní zemi ocitneme v postavení osob druhé kategorie s velmi omezenými občanskými právy.

Za druhé. Naivně bychom mohli čekat, že se objeví pokusy tyto obavy rozptýlit – ujistit, že nebude následovat stupňování požadavků, bagatelizovat, že vlastně o nic nejde atd. Ani náhodou! Z „kavárny“ přímo srší výroky o českém póvlu, havěti, verbeži, české špíně, potřebě vyčistit tento prostor od „smradu“ (tím jste myšleni vy, milí čtenáři) apod. Popravdě, nepamatuji se, že bych někdy v životě narazil na vyjadřování nenávisti v podobné intenzitě, zcela určitě ne ve volném prostoru.  A nikdo se už ani nemaháhá zastírat, že cílem je dosáhnout stejných poměrů jako v Belgii, Francii, Německu, Velké Británii, Švédsku atd.

Za třetí. Muslimská komunita si to pochopitelně užívá. Jak dobře ukázal Hatem Berrezouga, vůbec nejde o jejich náboženské předpisy, tím méně vyjadřování cudnosti či počestnosti. Jde o možnot demonstrovat, že jsou něco lepšího a mohou si dovolit více než domorodci. Pochopitelně to povede k radikalizaci komunity, a tudíž i ke zvýšení rizika útoků, většímu počtu konfliktů, více sporům, intenzivnějším snahám o zavádění šaríje atd.

Za čtvrté. Na české straně se společnost okamžitě rozdělila podle dosavadní linie. Jakmile zaznělo klíčové slovo, obě strany zaklekly do zákopů připravených z předchozích sporů. Opět sociálně třídní rozdělení. Pokud víte, kolik člověk vydělává, v jakém oboru a v jak velké obci žije, s vysokou statistickou pravděpodobností dokážete odhadnout jeho postoj v kauze Čestlice. Horních 5 % tu chce islámskou komunitu, dolních 90 % se jí bojí, ostatní nemají nemají názor.