Médii zase proskočilo pár článků o bídě v Čechách. Nemyslím takovou tu chudobu, kdy člověk nemůže jezdit na zahraniční dovolené. To není bída, to je jenom nerozmazlenost.

Ale vedle toho žije v českých zemích skoro milion lidí, kteří už klesli pod tu úroveň, kdy je velice obtížné udržet základní sebeúctu, vztahy a naději na zlepšení. Prostě pád na dno. Každý příběh je trochu jiný a téměř vždy je tam nějaké spoluzavinění. Téměř každý si za to trochu může sám. Ale když se to děje statisícům lidí, nelze to vysvětlit morálním selháním jednotlivců. Je zjevné, že se jedná o chybu systému. Navíc tu jsou další řádově dva miliony lidí, kteří žijí ve strachu, že příště mohou na dno spadnout právě oni. V době vrcholící prosperity, kdy je státní pokladna nacpaná a korporátní zisky překračují všechny meze.

Někdo situaci bagatelizuje tím, že jsme na tom méně špatně než jiné evropské státy. Tím hůře! Potvrzuje to, že nejde o nehodu, ale o nutný rys sociálně ekonomického uspořádání, které na jedné straně hromadí bohatství a na druhé vytváří neúnosnou bídu. Ani tvrzení, že kdyby ti lidé byli chytřejší, kreativnější a psychicky odolnější, vyhrabali by se z toho, příliš nepomáhá. Je to pravda, ale co je to platné! Do problémů se přece dostávají právě ti, kdo NEJSOU dost chytří, kreativní a odolní.