Je snadno pochopitelné, že člověk uvěří nějaké mediální lži. Zvlášť, když pro něj ta záležitost není tolik důležitá, aby věnoval hodně času zkoumání. Je ale méně pochopitelné, že si lidé nechají od médií diktovat, co mají pokládat za důležité.

Představte si třeba, že ministr kultury označí Elišku Krásnohorskou za prostopášnici. Většina lidí jméno Elišky Krásnohorské ani nezná, sem tam někdo si vzpomene, že se to jméno učil ve škole v rámci seznamu českých spisovatelů a tak nanejvýš jedno procento od ní někdy četlo byť i třeba jediný odstavec. Nic nemůže být méně významné než názor ministra na zapomenutou spisovatelku. Tedy pokud se neživíte jako archivář nebo profesor české literatury 19. století. Nicméně stane se, že „kauza“ naplní první stránky novin, nejrůznější komentátoři se začnou vyjadřovat a za pár týdnů mají statisíce lidí názor. Jedni by ministra okamžitě odvolali, druzí nadšeně potvrzují, že Eliška Krásnohorská byla opravdu prostopášnice, a hledají pro to důkazy. A co hůř, pro mnoho z nich je to podstatnější než zprávy o cenách potravin nebo bezpečnosti na ulicích. Podle toho pak i volí.