Je tomu přesně rok, co Strana Svobodných občanů dosáhla svého historického úspěchu. Zúčastnila se voleb a nevyšla z nich poražena. Přibližně 80 000 hlasů stačilo (zejména díky relativně nízké účasti) k získání křesla europoslance. Byl to úspěch, za kterým se skrývaly tisíce hodin práce členů, značné finanční prostředky (v poměru k tomu, kolik si členové mohli dovolit, v porovnání s tím, co utrácí ČSSD nebo ANO, to byly prostředky extrémně nízké), dobře vymyšlená reklamní kampaň, zvládnuté public relations… Zkrátka, povedlo se všechno, co se povést mělo.

Mezi členy a příznivci strany převládala pochopitelná euforie. Jednoznačně převažovalo přesvědčení , že strana dosáhla milníku, kdy vyrazí prudce vzhůru ve voličských preferencích a během relativně krátkého času se stane v podstatě rovnocenným partnerem vládním stranám.

Vyjádřil jsem tehdy obavu, že se možnosti strany blíží svému vrcholu. „Kdyby byla za Svobodnými mizerná kampaň, měli by naději, že při dobré kampani můžou ještě zásadně vyrůst. Jenže ono už moc není co zlepšovat.“ Nicméně i já jsem předpokládal pokračování pozitivního trendu.

Zbědovaný favorit

Po roce ale vypadá situace úplně jinak. Strana Svobodných občanů se ve výzkumech pohybuje kolem jednoho procenta a ani největší optimisté nepředpokládají, že by se mohla dostat do příštího parlamentu. Členové postupně odcházejí nebo upadají do pasivity, zatímco vedení se tváří, že je vše v pořádku. 

O stavu, v jakém se strana nachází, nejlépe svědčí akce Liberland. V době, kdy se v české politice znovu rozdávají karty, se straničtí aktivisté věnují hře na paralelní svět. Těžko si představit hmatatelnější důkaz rezignace na reálnou politiku.