Mění se ale to, že přibývá lidí, kterým to vadí. Ještě před pár lety byly znepokojení pouze specializovaní IT experti a bezpečnostní analytici, dnes se cítí obtěžována i řada obyčejných lidí. Dá se s tím něco dělat?

Existují takové ty základní možnosti, jako třeba nepodepsat nějaký souhlas nebo nepoužívat nějaký produkt. Odmítnout poskytnout otisky prstů. Na ulici se můžeme rozhlížet, kde je kamera, a pokoušet se zakrývat obličej. Obejít se bez cestovního pasu, a v krajním případě i bez mobilního telefonu. Je ale naivní čekat, že se tím vyhneme sledování. Každou minutu se skýtá příležitost zaznamenat náš hlas, obličej, rytmus chůze. Zaznamenat, co říkáme, co jíme, na co se díváme, kam jdeme. A část těch příležitostí je využívána, ať chceme nebo ne.

Situace se logicky zhoršuje i v tom smyslu, že co bylo dříve jen v možnostech tajných služeb a několika největších světových korporací, to si dnes mohou dovolit i menší úřady. A stále menší firmy. Na konferenci connect:ID ve Washingtonu, kde jsem byl před pár lety, předložili výrobci sledovacích zařízení úžasnou vizi, podle níž má každý supermarket, půjčovna a poliklinika shromažďovat biometrické údaje svých zákazníků. Prý to umožní čelit podvodům a prý to umožní poskytnout zákazníkům lepší služby. Jenže ono to také umožní, aby se k těm citlivým údajům dostal každý šikovnější zloděj.