Ještě z nového roku neuplynuly ani tři dny, a již nás vývoj událostí ve světě přesvědčil, že rok 2026 nebude o nic méně dramatický a plný rizik než roky předcházející. Blesková Trumpova vojenská operace proti Venezuele, kterou v noci z pátku na sobotu provedly americké ozbrojené síly, sice asi nebyla pro toho, kdo sledoval narůstající eskalaci napětí v Karibském moři, úplným překvapením, přesto ale její brilantní provedení a především výsledek – únos venezuelského dlouholetého diktátora Madura a jeho manželky – vyvolal u mnohých vojenských odborníků i širší veřejnosti uznalé reakce.

Dokonale vojensky naplánovaná operace chirurgicky přesně provedená beze ztrát na životech i technice na americké straně při splnění stanoveného vojenského cíle potvrdila celému světu sílu a schopnosti americké armády. Takto si asi představoval Vladimir Putin průběh své „speciální vojenské operace“ na Ukrajině v únoru 2022. Američané však na rozdíl od Rusů nepodcenili svého protivníka a připravili se pečlivě na možná rizika. Venezuela postrádala o americkém útoku zpravodajské informace a účinnou protivzdušnou obranu, které naopak před čtyřmi lety Američané Ukrajincům poskytovali.

Podstatnější než vojenské detaily jsou však politické okolnosti a souvislosti celé události. Nejprve se zastavme u těch obecnějších. Mnohdy bizarně, mnohomluvně a chvástavě vystupující Donald Trump touto rozhodnou a překvapivou akcí prokázal, že zdaleka není chaotickým a bezzubým obdivovatelem a usmiřovatelem diktátorů, jehož jedinou touhou je získání Nobelovy ceny míru, jak ho jeho kritici a nepřátelé začali posměšně popisovat. Jak loňská operace proti Íránu, tak nynější zásah ve Venezuele potvrdily, že Trump postupuje rozhodně a tvrdě v intencích nově zveřejněné americké bezpečnostní strategie a neváhá při tom použít sílu a nejtvrdší prostředky. Co dělá, dělá promyšleně a s jasným cílem prosadit konkrétní americké zájmy. Formuluje a prosazuje je s brutální otevřeností, zcela odlišnou od tradičního wilsonovského pokrytectví, které více než století kontaminuje západní, především anglosaskou politickou rétoriku i praxi.

Trump nelže o vznešených hodnotách, morálce, mezinárodním právu a univerzálním dobru své politiky, do nichž si zvykli halit své záměry jeho předchůdci. Netají se se zištnými motivacemi, ať je to surovinové bohatství Ukrajiny či ropa ve Venezuele, a nezakrývá, že Latinskou Ameriku považuje za výlučnou oblast amerických zájmů, kde v souladu s Monroevou doktrínou USA nepřipustí žádné narušení své politické a hospodářské hegemonie.

Tím však také implicitně říká, že rozumí důvodům Ruska, proč brání silou svou sféru vlivu na Ukrajině, byť krvavý způsob provádění této politiky kritizuje a angažuje se v úsilí o mírové urovnání rusko-ukrajinské války. Pro Ukrajinu je Venezuela jasnou zprávou, že nemá smysl očekávat obnovení amerického zapojení se do jejího válečného úsilí. USA dnes mají a budou mít jiné priority, a proto je nejvyšší čas na hledání mírového kompromisu. Pro Rusko je naopak americké venezuelské dobrodružství ze stejných důvodů příznivou zprávou a lze očekávat, že ruská ochota ke kompromisům dále poklesne.