Syndrom hikikomori byl pokládán za specifickou japonskou záležitost. Jde o psychickou poruchu, kdy člověk není schopen vyjít ze svého bytu a ztratí i schopnost jakkoliv komunikovat s okolním světem. Úplná naprostá izolace.

I během covidu byla spousta lidí zavřených doma, a když lock-downy povolily, někteří zjistili, že se jim už nechce ven a že toho snad ani nejsou psychicky schopni. Pochopitelně se tomu věnovala spousta psychologů a najednou se zjišťují, že někteří pacienti jenom zlenivěli, někteří si odvykli, ale zjišťují také, že u některých to byla dlouhodobá záležitost a že hikikomori není jenom otázka Japonska. Že se to šíří napříč civilizačními okruhy. Jenom si toho málokdo všímal. Ti lidé většinou dlouhodobě unikali pozornosti nebo byli zařazeni pod diagnózy jako deprese, úzkosti či agorafobie.