Tolik citace druhého článku amnestie, kterou vyhlásil prezident republiky Václav Klaus.  

Právě tato pasáž vyvolala celou řadu negativních reakcí a přispěla k propadu popularity odcházející hlavy státu. Vzhledem k tomu, že zmiňovaným článkem amnestie umožnil Václav Klaus zastavení trestního stíhání u kontroverzních hospodářských deliktů s mnoha milionovými, či dokonce miliardovými škodami, týkajících se například Union banky, fondu Trend, nebo H-Systému, dala se tvrdá kritika na jeho adresu čekat.  

Rovněž není překvapivé, že amnestie vyvolala spekulace o tom, proč tehdejší prezident zvolil zrovna takovýto rozsah a kdo mu ho poradil.  

Byť za ni nese přímou odpovědnost Václav Klaus a Petr Nečas, který pod ni z titulu premiéra připojil svůj podpis, nemělo by u standardně připravené a vyhlášené amnestie činit problém sdělit veřejně okruh lidí, kteří se na její finální verzi spolupodíleli.  

Václav Klaus a jeho blízcí spolupracovníci to neučinili. Tím pouze přiživili spekulace o skutečných motivech jejího vyhlášení a ponechali prostor pro hledání spoluautorů.  

Nově nastupující hlava státu chtěla kontroverzní amnestii využít k demonstrování odlišného pojetí výkonu prezidentské funkce. Proto Miloš Zeman prohlásil v médiích, že se možnosti udělovat amnestie vzdává, a převedl tuto agendu na ministerstvo spravedlnosti.  

Zároveň slíbil, že zjistí, s kým Václav Klaus kontroverzní rozhodnutí připravoval. Později sdělil konkrétní osoby. Jednou z nich byl i Pavel Hasenkopf, který pracoval v legislativním odboru Kanceláře prezidenta republiky. Václav Klaus nemohl o podobě amnestie rozhodnout bez konzultací s právníky, proto označení Hasenkopfa mohlo být logické.  

Ostatně on sám přiznává, že byl v této věci osloven a že na začátku přípravy amnestie poskytl odbornou konzultaci. Přitom neexistuje žádný důkaz o tom, že by se jakýmkoli způsobem podílel na vypracování kontroverzního druhého článku.  

V této souvislosti je zajímavé, že indicie směřují spíše k jinému právníkovi Zdeňkovi Koudelkovi. Toho však Miloš Zeman vydával za svého přítele a jeho jméno v souvislosti s kontroverzní amnestií negativně zmínil pouze v Senátu, když hovořil o kandidátech na ústavní soudce.  

Z postupu prezidenta a lidí z jeho okolí se může zdát, že jim ani tak nešlo o odhalení skutečného stavu věci, ale o politickou hru, ve které se hodí odvést veškerou pozornost týkající se amnestie právě na právníka Hasenkopfa.  

Proto jsme svědky absurdity, kdy po dosažení smíru bylo kancléřem a právním zástupcem Hradu veřejně zpochybněno, že se na kontroverzním zastavení trestního stíhání, chcete-li na abolici, Hasenkopf nepodílel.  

Přitom text smírčí dohody obsahuje i tuto pasáž: „Návrh Pavla Hasenkopfa neobsahoval zmírnění nebo prominutí trestů nebo zastavení trestních stíhání pachatelů závažné hospodářské trestné činnosti. Vyhlášené znění amnestie neměl Pavel Hasenkopf možnost ovlivnit.“