Podobný postoj zaujala ještě Velká Británie. Mimo jiné to znamená, že s dohodou souhlasí i země typu Polska, Maďarska, nebo Švédska. Jsou to státy, které nejsou rovněž součástí eurozóny. Podpis pod smlouvou má tak pro ně spíše symbolický rozměr. Do doby, než z místní měny přejdou na euro, tomu nebude jinak. Pokud by Česká republika nechtěla vybočit z řady, mohla postupovat podobně. Podle názoru ministra zahraničí Karla Schwarzenberga tak učinit měla. Podle premiéra nikoli.

Absence Nečasova podpisu pod smlouvou nevyvolala mimořádný neklid ve zbytku sedmadvacítky. Hlavně kvůli tomu, že dohoda bude platit bez ohledu na postoj České republiky. O daleko větší rozruch a o nárůst nervozity se v unijních řadách spíše postaralo před několika lety brzdění ratifikace lisabonské smlouvy, které si náležitě vychutnával prezident republiky Václav Klaus. Právě jeho osoba měla na postoj země ke smlouvě o rozpočtové kázni nezanedbatelný vliv. Hlava státu se už dopředu nechala slyšet, že dokument nepodepíše. Na jeho platnost by to nemělo žádný vliv. Zkomplikovalo by to však proces jeho ratifikace. Bez podpisu hlavy státu by dokončena být nemohla.

Nechuť Petra Nečase jít do konfliktu s prezidentem republiky se tak mohla podepsat na jeho odmítavém postoji. Za necelý rok by měla mít země jinou hlavu státu a nelze proto vyloučit, že svůj pohled na smlouvu o rozpočtové kázni kabinet ještě přehodnotí. Ne kvůli obsahu zmiňovaného dokumentu a jeho reálnému dopadu na hospodaření země. To by se měla vláda snažit dát dohromady bez ohledu na mezinárodní smlouvy. Ve hře je spíše symbolická podpora změn, kterými unie prochází. Pochopitelně to neznamená vzdát se kritického postoje. Ten však uplatňují i politici z jiných členských zemí a přesto svůj podpis pod smlouvu připojili.