Dospěly k ní po zhruba osmi letech vzájemných sporů, které byly nazývány uhelnou válkou. Ta se projevovala nejrůznějším způsobem. Například varováním, že bude vypovězena smlouva zaručující dodávky uhlí pro elektrárnu v Opatovicích. Ta by přitom jen obtížně hledala jiného dodavatele, který by byl schopen elektrárnu zásobovat za přibližně stejných cenových podmínek.  

ČEZ se naopak pomocí soudu domáhal dodržení závazku na uzavření nové dlouhodobé smlouvy. ČEZ zároveň pohrozil, že elektrárnu Počerady přebuduje na plyn a nebude v budoucnosti odebírat uhlí z Mostecka. V neposlední řadě udělal několik obchodů, které byly vnímány jako posílení konkurence Czech Coalu. Zároveň to umocňovalo dojem, že se zvyšuje tlak na majitele Czech Coalu, aby se uhelných společností zbavil. Spor se dostal dokonce na úroveň Evropské komise, která provedla kontrolu v ČEZu a zahájila s ním správní řízení kvůli nerovným podmínkám na trhu.  

Zjednodušeně řečeno. V tzv. uhelné válce se ČEZ snažil dosáhnout nákupu uhlí za pro něj výhodnou cenu. Czech Coal si chtěl naopak prosadit její razantní vzrůst. V konečném důsledku spor mohl výrazně ovlivnit cenu uhlí na tuzemském trhu. Proto se svým způsobem spor dotýkal nejenom státem ovládaného energetického kolosu a jím vlastněných elektráren, ale také nejrůznějších tepláren, velkých průmyslových podniků a v konečném důsledku většiny občanů v této zemi.  

Ve hře byly miliardy korun a rovněž nebezpečí toho, že bude omezen provoz některých elektráren a dotčených hnědouhelných dolů. Zároveň oba aktéři války riskovali výrazné finanční ztráty. Pojetí sporu bylo v médiích přirovnáváno ke zběsilé jízdě autem proti zavřeným železobetonovým vratům, kdy existuje jediná jistota, že už nelze zastavit. Zbývaly pouze dvě varianty. Buďto se vrata na poslední chvíli otevřou, nebo dojde ke smrtelnému nárazu. Jak ukazuje schválená dohoda, zvítězila první možnost.